Ilustrace Denis Trabulsi
Klíčový problém současné covidové epidemie jsou bezpříznakoví nositelé viru, kteří ať už z nevědomosti, ekonomické nutnosti nebo bezohlednosti k druhým nákazu roznášejí. Covidové vakcíny vzývané dnes mnoha (nejen vládními) hlasy jako spása a světlo na konci tunelu jsou z tohoto hlediska dost ambivalentní a potenciálně nebezpečný objekt. Podle toho, co o jejich působení dnes víme, respektive nevíme, mohou totiž přesně takové nevědoucí a bezohledné přenašeče vyrábět. Rozhodně totiž nevíme, jak účinně budou bránit nejen těžkým a příznakovým, ale také bezpříznakovým průběhům a zamezovat samotnému přenosu viru.
Z hlediska jejich epidemiologického přínosu a rizika je proto velmi důležité, jak se budou očkovaní chovat. Vakcinační dystopií je scénář, kdy virus roznášejí jednotlivci s reálným či pomyslným „očkovacím pasem“, sami již prakticky bez ohrožení příznakovým průběhem nemoci, zatímco řada dalších osob je z různých důvodů stále vystavena zdravotním rizikům nákazy. Dystopie se může odehrávat uvnitř států, ale také mezi regiony a zeměmi, kde bude očkování dostupné, a těmi, kde nikoli, třeba když naočkovaní Evropané začnou jezdit do „exotických destinací“, které budou v podmínkách ekonomické nouze tlačeny k tomu, aby riskovaly nákazu ze strany turistů.
V tomto kontextu je zcela šokující způsob, jakým o vakcinaci mluví český ministr zdravotnictví Jan Blatný. Ten totiž opakovaně tvrdil, že očkovaní lidé virus nepřenášejí. Zatímco americká CDC i řada dalších organizací jasně deklarují, že v době, kdy experti stále ještě zkoumají, jakou ochranu poskytují vakcíny proti covidu v reálných podmínkách, bude důležité, aby všichni nadále užívali všechny dostupné nástroje k zastavení pandemie (především tedy „roušky, ruce a rozestupy“), Blatný v rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas říká, že se nebude bavit o tom, „zda se (po očkování) z medicínských důvodů nebo na základě takových nebo jiných studií nedá zcela vyloučit možnost, že dojde k nějakému dalšímu mírnému vylučování toho viru“.
Kolem působení vakcíny existuje ještě řada dalších nejistot ohledně délky ochrany, kterou očkování přinese, nebo jejích interakcí s různými (současnými a budoucími) mutacemi koronaviru. Ve stavu akutní globální pandemie, jakou je dnes covid-19, jsme prostě ještě nikdy masivně neočkovali. To vše představuje dost neznámých na to, abychom očkování vítali nikoli jako nositele „spásy“, ale jako jeden z více postupů, jak se s covidem postupně vyrovnávat. Vakcinační eschatologie vyvolávající falešná očekávání instantní spásy, od které nás údajně dělí jen „logistická operace“ výroby, rozvozu a vpichu očkovací látky, jen dále podkope důvěru veřejnosti, po které všichni tak volají.
Jestliže dnes politici a lékaři kroutí hlavu nad vakcinačním skepticismem, pak vytěsňují, že je výsledkem přesně takového lékařského paternalismu, mlžení a nevůle bavit se o nejistotách, které ministr Blatný předvedl v otázce působení vakcíny na šíření viru. Nejde tu o relativně malou skupinu vyznavačů antivax konspiračních teorií, ale o řadu především rodičů, kteří si zažili nějaké nepříjemné reakce na očkování u svých dětí, případně se o něm dočetli a snaží se mu, pokud možno, se vší rodičovskou zodpovědností předejít (třeba posunutím termínů očkování). Jak ukazují sociologické studie (v Česku třeba od Jaroslavy Hasmanové Marhánkové), nejsou to žádní zabedněnci, ale často naopak „laičtí experti“, kteří si hodně nastudovali a se svými lékaři by chtěli záležitost poučeně probrat. Lékaři se ale často o těchto otázkách, stejně jako Blatný, odmítají bavit a vedlejší účinky bagatelizují.
To vede ke ztrátě důvěry, kterou nemůže zachránit ani sebelepší očkovací píárko. A to české, připravované nyní ke covidové vakcíně, vypadá navíc – aspoň podle vládního zadání – na slušný průšvih. Podle toho, co zveřejnil iRozhlas, je hlavním cílem kampaně „přesvědčit širokou veřejnost k tomu, aby prošla v průběhu roku 2021 očkováním“. Raději bych jako cíl kampaně četla, aby očkováním prošli všichni, pro koho je to dle dostupných poznatků vhodné a kteří tím mohou vyváženě přispět ke zdraví veřejnému i svému vlastnímu. Opravdu zvědavá jsem ale na to, jak si kontraktované agentury poradí se zadáním, podle něhož by se měl „brand očkování“ stát „symbolem roku 2021 a zároveň přirozeným prvkem národní hrdosti“. V kampani je totiž prý třeba ukázat, že „úspěšné očkování i průchod krizí je výsledkem společné práce všech“. Skrze očkování bychom si, možná, mohli posilovat národní hrdost, pokud bychom jako Německo přijali turecké emigranty, kteří stáli u zrodu firmy BioNTech a jedné z dnes schválených mRNA vakcín. Vyložený výsměch je takové zadání od vlády, která se na jaře očividně zděsila probuzené občanské energie, když byla hodně v úzkých, párkrát teatrálně poděkovala a pak se snažila dění co nejrychleji kanalizovat do starých, v dnešní době málo produktivních a důvěryhodných modelů vládnutí.
Asi nejhorší na celé věci je ale živení iluze o rychlém a ultimativním konci epidemie (jejž nám nejprve měla přinést tzv. chytrá karanténa, pak „slábnutí viru“, poté spráskaný PES, který měl jen rozvolňovat, a nyní plošná vakcinace). Mezi opatrným a realistickým pěstováním naděje a velkohubou bílou lží je veliký rozdíl. To druhé u nás vyrábí speciálně patogenní, českou mutaci koronaviru.
Autorka je socioložka.