„Dát nový život knihám, které už lidé nepotřebují, a dosáhnout ročního obratu v řádu desítek milionů korun, o to se snaží Dominik Gazdoš, zakladatel moderního antikvariátu Knihobot.“ Touto bezelstnou juxtapozicí ušlechtilého záměru a start-upové teleologie uvádí Emma Smetana na DVTV rozhovor s chlapíkem, který už „na střední s knížkama obchodoval“. Nyní, jsa oslněn svým úspěchem, doporučuje Gazdoš mladým lidem, kteří nevědí, co se životem, aby si otevřeli antikvariát, neboť kupříkladu „Praha je pořád hrozně nevytěžená, celý ten trh je nepolíbený“. Ke knihám Gazdoš přistupuje jako k úkolu, na němž je „tady hromada práce“, rozuměj: chvíli ještě potrvá, než všechno, co načichává po sklepích, obrátíme v zisk. Cenu jeho knih určuje mantra nabídka–poptávka, občas se stane, že ji „hodí systém“. Přesto ale Gazdoš nezapomíná, co prodává. Když se pod jen nepatrným tlakem Smetany rozpadne jeho špatně odpozorovaná obchodnická argumentace, bezradně připustí, že o ceně knihy snad může rozhodovat i její hodnota. Je-li Gazdoš alespoň z desetiny takovým knihomolem, jak o sobě tvrdí, musel dávno pochopit, že slova mají svůj význam. Mrzké fráze o navracení knih do oběhu si mohl nechat od cesty.
M. Lukáš
Konzervativci dostali vyloučením Donalda Trumpa z Twitteru a dalších sociálních sítí zajímavou lekci: poznali, jak je zrádné ponechat některé významné veřejné funkce soukromým firmám. V reakci na to objevili půvab kritiky monopolu, sociální sítě však monopolní postavení v úzkém smyslu slova nemají. Založit si sociální síť může takřka každý a v uplynulých letech jich vznikly desítky a desítky jich také zanikly. Je ovšem pravda, že jen pár z nich má celospolečenský dosah a koncentrace jejich vlastnictví je znepokojivá. Badatelé, kteří se často hlásí ke kritice kapitalismu, přitom už před lety varovali před přesunutím veřejné debaty na soukromé platformy. Kauza Donalda Trumpa je jen posledním případem vzniknuvším z této situace. Bylo by hezké, kdyby společnosti našly nové možnosti vedení debaty, které by zachovaly výhody sociálních sítí a eliminovaly nevýhody plynoucí ze soukromého vlastnictví. Lze však očekávat, že firmy ze Silicon Valley spíše přijdou s produktem na míru konzervativcům a pravicovým populistům.
O. Sojka
Večer 12. ledna Česká komora architektů oceňovala diplomové práce v oborech architektury, krajinářství a urbanismu. Nemá cenu dělat nad souborem nominovaných dalekosáhlé soudy o české architektuře. Přesto však zamrzí, že dostupnému bydlení se věnovala jen jedna vybraná práce. Není to nutně chyba studentů ani pedagogů, na vině je spíš česká legislativa. Stále nám totiž chybí zákon o sociálním bydlení, který by potenciálně mohl dostupnou architekturu iniciovat. V zahraničí mladí architekti na státních zakázkách sociálních bytů často začínají, nehledě na to, že téma rezonuje i na prestižních soutěžích, jako je například Mies van der Rohe Award. Co říct o oceněných projektech? Pro člověka mého věku (ročník 1986) je trochu zarážející častý výskyt sakrálních a funerálních staveb, to jde však spíš na vrub vkusu poroty. Vítězné tři projekty ale vlévají optimismus do žil a ve všech je cítit i jistý vzdor: proti technokratickému přístupu ke krajině, proti inženýrské bezduchosti v dopravních stavbách i proti dobře míněným, ale bez rozmyslu aplikovaným urbanistickým zásahům v Praze. Držme autorkám a autorovi palce, ať jejich návrhy proniknou i do reality. Všechny projekty jsou k vidění na stránce diplom.ky.
J. Řídký
Když se český národ před pár lety dozvěděl, že Daniel Landa je ve skutečnosti reinkarnace kouzelníka Žita, na jeho dovádivé kejle – například na jízdu na žralocích – se těšili snad i antifašisté. Ale kejkle v pozdním kapitalismu skončily fiaskem. Zakladatel hudebně-ornitologického seskupení mohl splatit mnohamilionovou sekeru pomocí nazifolk tour po celé vlasti, jenže koronavirus řekl ne. Proto není divu, že hrdý bijec za vše české vyzývá peticí s podpisy jedné desetiny procenta obyvatel k občanské neposlušnosti. Zatím byl bohužel vyslyšen pouze exprezidentem Václavem Klausem, který se rozhodl rozbít současné okovy hodinovým posezením v jedné dejvické restauraci. A tak bronzového slavíka místo vysněné revoluce čeká spíše nepříjemná exekuce.
V. Ondráček
„Toho se stejně nedožijeme,“ zní asi nejčastější komentář, přijde-li řeč na vysokorychlostní tratě v Česku. Současná vláda nám sice životy spíš zkracuje, ale přípravu rychlých tratí dokázala výrazně posunout, takže není vyloučené, že stavba prvního krátkého úseku z Prahy do Poříčan začne ještě v tomto desetiletí. Nejde jen o ušetření pár minut jízdy, ale také o kapacitu: další vlaky už se na současné koleje nevejdou (ani ty nákladní, které vydělávají). Správa železnic už dokonce představila vítězný architektonický návrh stanice s názvem Praha východ, která má ve skutečnosti ležet mezi dálnicí D11, polem a městysem Nehvizdy. Na vizualizaci vypadá terminál solidně a funkčně – dokud vám nedojde, že zdaleka největší plochu této železniční stavby mají zabírat auta. Parkování bude samozřejmě potřeba, už proto, že napojení na regionální vlaky má být jen omezené. Vážně je ale nutné vedle parkovacího domu pro tisíc aut zaplácnout deset hektarů orné půdy klasickým parkovištěm s dalšími dvěma tisíci míst? Nevypadá pak stání pro pouhé čtyři autobusy a přístřešek pro stovku bicyklů poněkud směšně? A vážně se v místě, kudy mají projít tisíce lidí denně, nepočítá se zázemím, kam by se vešlo něco víc než automat na kafe? Ano, tu trať potřebujeme, ale pokud má budoucnost cestování vypadat takhle, je spíš namístě se obávat, že se jí dožijeme.
M. Špína