Videohra Red Dead Redemption 2 z roku 2018 nabízí hráčům obrovský otevřený westernový svět, ve kterém se mohou mnoho týdnů svobodně toulat. Následující text je sbírkou subjektivních postřehů a zážitků z takového virtuálního bloudění.
I svět Red Dead Redemption někde končí, není ale tak snadné se na jeho hranici dostat. Foto Rockstar Games
Z keře vylétla kulka a zavrtala se do slabin mého koně jenom pár metrů před provizorní branou do našeho tábora. Sesunul se k zemi přímo doprostřed cesty, chvilku sebou škubal a pak už nedělal vůbec nic. Doplazil jsem se k ohništi, pozdravil ostatní, usnul a ráno vyrazil do města koupit si nového koně. Ten starý tam ale pořád byl, pořád na stejném místě: nikdo nebyl schopen jeho mrtvolu odtáhnout. Každý den jsem kolem něj chodil a vyhýbal se té mršině čím dál větším obloukem. Hejno much poletující kolem hromady tlejícího masa se pořád zvětšovalo. Už to ani nebyl kůň. Naštěstí jsme se s celým gangem brzo přemístili a už jsem se tam nikdy nevrátil.
Nejsem stavěný na velké příběhy – moc si z nich nepamatuju, často se mi pletou postavy, mám tendence přeskakovat dialogy, a když už po mně nějaká hra chce, abych pečlivě sledoval narativní linku, musím se dost přemáhat. Velký příběh je pro mě mrtvý: podobně mrtvý jako koncept Divokého západu v Red Dead Redemption 2. Hra se odehrává v roce 1899 a ústřední linka je tak jasná. Do mladých Spojených států definitivně vstupuje civilizace a s ní i fungující justice a zákony; éra pistolníků končí a každý se s tím musí nějak srovnat. Jak se s tím vypořádá Arthur Morgan, hlavní postava hry a po většinu herní doby taky vaše alter ego? Vlastně už nevím. Je součástí gangu, zároveň si ale uvědomuje blížící se konec svých soukromých dějin. Je tak trochu pozorovatel, nehýbe celým kontinentem, ovlivní sotva několik málo životů. Je cynický, trochu unavený, moc netuší, co všechno je potřeba udělat. Když s ním hrajete správně, můžete velký příběh snadno zničit. A to jsem dělal. Vytvářel jsem si vlastní situace, pokoušel se co nejčastěji vstupovat mimo hlavní osu, povinné úkoly jsem plnil jenom tehdy, když už nebylo zbytí a zvědavost mě přece jenom donutila hlavní linku dotáhnout do konce. Ale nevzpomínám na to tak rád. Daleko radši si připomínám, jak jsem si u krejčího v jižanském městě uprostřed bažin vybíral nový klobouk.
Nikdy jsem moc nečetl mayovky, pár si jich ale pamatuju. Třeba Syna lovce medvědů. Dnes už vůbec netuším, co se v té knížce dělo, vždycky mě ale přitahoval název. Nechtěl jsem samozřejmě být syn lovce medvědů. Chtěl jsem být lovec. A v Red Dead Redemption jsem tuhle touhu konečně naplnil. Bylo to zároveň gesto odmítnutí, rezignace na narativ, zpřetrhání sociálních kontaktů v gangu, v saloonech i na všech farmách, kde už mě znali. Místo přestřelek nastoupil stereotyp: sbalit si věci, sednout na koně, přes všechny usedlosti, roztroušené železniční zastávky, políčka a lesy dorazit na sever do hor. Sledovat směr větru, stopovat medvěda, udělat mu čistý průstřel šípem z luku, rovnou ho stáhnout a opracovat tak, aby maso po cestě nevábilo mrchožrouty, naložit kožešinu a vydat se zpátky do města. Tam kožešinu prodat, dát si u baru whisky, přesunout se na zápraží, tam si dát druhou whisky, cigaretu, pozorovat západ slunce, jít spát. A pak zase znovu: osedlat koně, minout všechna známá místa po cestě do hor, přečíst správně počasí a vítr, najít medvěda, prostřelit mu srdce, naporcovat, naložit na koně, vrátit se do města. Rád bych tvrdil, že se na téhle rutině podepsala moje potřeba najít kotvu v časech nastupující pandemie a prvního lockdownu, kdy jsem Red Dead Redemption začal hrát. Ve skutečnosti tu ale tahle potřeba kotvy byla pořád. A těžko se člověk může ukotvit líp než lovením medvědů.
Jako každý člověk, který hrál první hry v raných devadesátých letech, jsem se musel smířit s pocitem konce světa: s faktem, že hra pojímá jenom úzkou výseč prostoru, a jakmile se hráč pokusí výseč opustit, zasekne se na neviditelné stěně. To, co jsem viděl na horizontu, bylo vždycky nedosažitelné. Do nahrubo nahozených textur nikdy nebylo možné vstoupit. Při hraní Red Dead Redemption onen pocit zmizel, najednou bylo možné dojít téměř kamkoli. I tenhle svět samozřejmě někde končí, není ale tak snadné se na jeho hranici dostat. Trvá to desítky minut, musíte se koukat do mapy, musíte vyvinout vlastní snahu, pokud chcete dosáhnout konce světa. Mně nejvíc utkvěl v hlavě jižní konec. Hra začíná na severu Spojených států, uprostřed vánic a sněhu. Pak sestupuje stále níž, v pozdější fázi hry se proháníte jižanskými státy a místo medvědů začnete narážet na aligátory. A úplně na konci se vám otevře pohled na Mexiko. Nemůžete už do něj vstoupit, hra je přísně vykolíkovaná prostorem Spojených států. Můžete si ale stoupnout na pískovcovou skálu, koukat dolů do kaňonu na divokou řeku a občas zvednout hlavu a pozorovat zemi, do které se nikdy nedostanete. Dělal jsem to často.
Pamatuju si spoustu míst. Spoustu keřů, stromů, zatáček, železničních kolejí, které vbíhají do tunelu vykutaného v zeleném kopci. Jednou jsem objevil malé jezírko s bublajícím termálním pramenem. Začal jsem k němu pravidelně jezdit pokaždé, když bylo potřeba vyčistit si zbraně, když jsem si chtěl něco vyfotit svým primitivním aparátem nebo když jsem měl jenom pár minut času a nechtěl jsem dělat vůbec nic. Když jsem tam přijel asi podvacáté, posedával tam cizí člověk v černém klobouku a hnědém kabátu. Jeho kůň se pásl opodál. Zastřelil jsem ho. Pak i jeho koně. A pak jsem si to celé vyfotil. Bylo to moje jezírko.
Na YouTube existují mnohahodinové kompilace herního soundtracku smíchaného s přirozenými zvuky prostředí. Relaxing Wilderness Campfire, tři hodiny. Beautiful Wild West Scenery, hodina. Mountain Forest, deset hodin. V době, kdy jsem poprvé hrál Red Dead Redemption, jsem zároveň pracoval z domu. Všichni jsme pracovali z domu. Přišlo mi nesmyslné poslouchat při práci jakoukoli současnou hudbu, když jsem věděl, že hned po ní vstoupím do westernového světa. Takže jsem editoval články za zvuků náhodně vybrnkávaných tónů banja smíchaného se zpěvem ptáků a zurčením vody. Psal jsem servisní texty u praskání ohně. Když jsem kontroloval zpravodajské servery, občas se pokojem rozlehl křik kondora. Kompletně jsem se přesunul.
Když jsme se s gangem vraceli z akce, přestřelky na kraji města nebo u brodu řeky, kde se pistolníci z nepřátelské bandy schovávali za kola napůl potopeného dostavníku – já jich postupně zabil čtrnáct nebo šestnáct a jejich mrtvoly pak odnesl proud –, pouštěl jsem si k tomu hudbu. Ztlumil jsem videoherní svět tak, aby byl slyšet jenom dusot kopyt. Neměl jsem moc originálních nápadů. Nejčastěji jsem si zkrátka pouštěl Johnnyho Cashe a jeho Wanted Man. Potřeboval jsem znovu a znovu slyšet, kde všude je na mě vypsaná odměna: v Kalifornii. V Buffalu. V Kansas City, Ohiu a Mississippi. V Cheyenne, Coloradu, Georgii u moře, v Albuquerque a Tallahassee.
Byly chvilky, kdy jsem byl přesvědčený, že z tohoto světa nikdy nebudu umět odejít. Nakonec se ale za okny bytu začalo dít tolik věcí, že bylo čím dál absurdnější stahovat medvědy z kůže, vybírat klobouky, čistit brokovnice a kartáčovat koně. Tak jsem s tím přestal a už nikdy se k tomu nevrátil. I po dvou letech se mi ale občas stává, že na rozhraní lesa a pole spatřím keř a začnu mít pocit, že už jsem ho přece někde viděl. Trvá mi pak několik minut, než si uvědomím, kde to ve skutečnosti bylo.
Autor je hudební publicista.