Naolejovaný extrém

Vítězem letošního festivalu v Cannes se překvapivě stala druhotina režisérky Julie Ducournauové Titan. Surreálně laděný body horror sice ve své kategorii patří mezi lepší tituly, ale chybí mu jasnější zaměření i větší osobitost.

Film Julie Ducournauové Titan, který letos na festivalu v Cannes získal Zlatou palmu, je extrémní divácký zážitek. Nejen že nás atakuje obrazy nepříjemné nebo přímo monstrózní tělesnosti, ale jeho vyprávění se vine v instinktivních, surreálných zákrutech a sleduje postavy, na něž je velmi obtížné se emočně napojit. Jeho estetika stojí někde mezi fantaskním fetišistickým hororem a naturalistickým ohledáváním živočišných podob lidskosti. Přesto je to snímek, který jen trochu znalejší festivalové publikum vlastně těžko něčím překvapí, natož šokuje. Tím spíš, že zemí jeho vzniku je Francie. Titan totiž naprosto plynule navazuje na trend, který určitá část francouzské kinematografie pěstuje už od konce devadesátých let a který už dávno má i své publicistické označení: new french extremity. Ducournauová do tohoto řečiště vplula už svým debutem Raw (2016) a s Titanem se vlastně jen znovu chytá nejsilnějších proudů, aniž by přinesla něco výrazně nového nebo osobitého. Hlavní ocenění nejprestižnějšího …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě