Je možné zajistit spravedlivější přístup k rádiovým vlnám a mohou k tomuto cíli přispět radioamatérské dovednosti? Následující esej upozorňuje na sonický rozměr satelitního monitorování a zamýšlí se nad tím, jak dálkový průzkum Země souvisí s mocenskými praktikami, genderem či politikou odlišnosti.
V roce 2017 se od šelfového ledovce Larsen C v Antarktidě oddělila ledová kra A-68a. Obrovský kus ledu, rozlohou odpovídající více než dvojnásobku území Lucemburska, plul Wedellovým mořem a poté se dostal do jižního Atlantiku. Na konci listopadu 2020 snímky ze satelitů napovídaly, že dojde ke srážce s ostrovem Jižní Georgie. Hrozilo, že se ledová kra, která se tomuto ostrovu podobala tvarem i velikostí, zastaví v pobřežních vodách a stane se nepřekonatelnou překážkou migrace tučňáků a dalších mořských tvorů.
V průběhu listopadu a prosince 2020 jsem na satelitních fotografiích komunity Group on Earth Observation (Skupina pro pozorování Země – GEO) sledovala, jak se A-68a blíží k Jižní Georgii. GEO tvoří radioamatéři a další techničtí nadšenci, kteří využívají DIY satelitní přijímače pro zachycování informací z vesmíru, ať již jde o příjem evropské služby EUMETCast pomocí parabolických antén či o dekódování signálů amerických satelitů kombinací nejrůznějšího hardwaru a softwaru. Většina členů GEO pochází ze Severní Ameriky a Evropy, ale rádiové signály jim umožnily „vidět“ ledovec na opačné zemské hemisféře. „Je skvělé, že dokážeme vidět i skrze slabou vrstvu mraků, která je přítomná skoro vždycky,“ napsal jeden člen na internetové fórum. Jiný zase: „Na dnešním snímku jsou hezké řasokupy.“ V rámci GEO se ledová kra A-68a rychle stala důležitým společným tématem a byla vítaným rozptýlením v době zdravotnických, ekologických a sociálních krizí.
Snímky A-68a ale ukázaly i jinou věc: nezpochybnitelný, vizuální režim dálkového průzkumu Země. Právě obraz ledové kry, spíše než jiné formy její reprezentace, byl pro GEO zásadní informací. Dějiny dálkového průzkumu Země jsou však také dějinami zvukového rozměru elektromagnetického rádiového spektra – zvuk se stává nositelem informací, hlasu, slov, ale i tempa v expanzivních signálových a komunikačních formách, které obklopují naši planetu. Zvuky, které slyšíme při poslechu rádiových pásem, poukazují na důležité eticko-politické souvislosti různých podob dálkového průzkumu. Tyto zvuky také problematizují jeho čistě vizuální rozměr, jelikož mohou poukazovat na přehlížené rozměry experimentálních technik planetárního pozorování. V tomto eseji se snažím upozornit na to, jakým způsobem lze využít amatérské či DIY metody poslechu podobných zvuků ke zkoumání sonické politiky dálkového průzkumu. Chtěla bych také nastínit, jak by mohly vypadat rovnostářštější přístupy k elektromagnetickým vlnám jakožto sdíleným statkům.
Hlasy v ionosféře
Je leden 2021. Brzy ráno jsem naladila frekvenci 5505 kHz na webovém SDR přijímači, vybaveném anténou miniwhip a provozovaném Univerzitou Twente v Nizozemí. Na frekvenci se ozývá ženský hlas hovořící americkou angličtinou. Ačkoli je zvláštně melodický, jde nepochybně o strojový hlas. Robotické vokalizace vysílané ze stanice Shannon International Airport v Irsku předávají meteorologické informace pilotům, kteří létají nad severním Atlantikem. Jde o vysílání služby VOLMET, celosvětové sítě rádiových stanic, jejichž účelem je poskytovat meteorologické informace pro leteckou dopravu. VOLMET funguje od roku 1936, kdy síť začala zajišťovat komunikaci pro letecký provoz mezi Velkou Británií a kanadským Newfoundlandem.
Vysílání služby VOLMET probíhá na krátkovlnných rádiových pásmech na frekvencích 3–30 MHz. Rádiové vlny na těchto frekvencích mohou překonávat velké vzdálenosti, jelikož se odrážejí od ionizované vrstvy atmosféry, takzvané ionosféry. Tyto vlny se nepohybují přímo, ale dokážou se opakovaně odrážet mezi zemským povrchem a ionosférou, a snadno se tak šíří mezi kontinenty a oceány.
Pokud se zamyslíme nad zvukovým rozměrem vysílání, můžeme se snadno odpoutat od obsahu a zaměřit se na zvláštní kvality hlasů, kterými VOLMET promlouvá. Jedná se o hlasy synteticky generované a každá z mnoha stanic mluví jinak. Hlasový projev se navíc postupně proměňuje. Podstatnou část 20. století šlo o mužský hlas; většina starších hlasových syntezátorů napodobovala pouze mužské hlasy, neboť jejich vývojáři upřednostňovali „kompetentnost“ před „příjemností“. V roce 1990 však informatička Ann Syrdal vytvořila funkční model syntézy ženského hlasu a tím položila základy pro další varianty vysílání VOLMET a také pro design hlasů aplikací, jako jsou Alexa či Siri.
Genderové překážky
Jak ve svých výzkumech ukazuje politický*á geograf*ka a teoretik*čka AM Kanngieser, existuje jistá politika syntetických hlasů: jejich výška, intonace, přízvuk a frekvenční rejstřík se odvíjí od třídy, rasy, genderu, vzdělání a sexuality. Je příznačné, že na internetovém fóru pro piloty se dokonce rozvinula vášnivá diskuse na téma „Kdo je paní VOLMET?“, v níž se objevily dotazy na její vzhled či věk. Několik komentářů se shodlo na tom, že realita bude určitě mnohem horší, než co napovídá její hlas: „Kdybyste se s ní setkali osobně, určitě by vám rychle došlo, proč ji pořád drží ve vysílací věži.“ Když přelaďuji frekvenci 5505 kHz, myslím na obraz trójské věštkyně Kassandry, kterou Apollón potrestal tím, že jejím neomylným věštbám nikdy nikdo nevěřil, ale ona je neustále vynášela bez ohledu na následky.
Otázku „Kdo je paní VOLMET?“ je třeba chápat v širším kontextu hlasů slyšitelných na rádiových vlnách, a to zejména těch krátkovlnných. Pokud se zaměříme na poslech radioamatérů, kteří mají na krátkých vlnách přidělené různé části frekvenčního spektra, kde mohou experimentovat a navzájem komunikovat, pak si rychle všimneme, že naprostá většina slyšitelných hlasů je mužských. Není to náhoda, píše teoretička Anne Gessler: v průběhu 20. století „vládní, komerční a kulturní tlaky na amatérské rádio měly za následek, že pro ospravedlnění své existence byl tento převážně mužský koníček nucen stavět ženám nejrůznější překážky“. Ženský hlas je v současné době na amatérských pásmech natolik vzácný, že v reakci na něj často nastává takzvaný pile-up, jak se v radioamatérském slangu označuje chaotický fenomén, kdy se na jedné frekvenci překřikuje velké množství operátorů, aby navázali spojení se vzácnou stanicí.
Krátké vlny pro privilegované?
Jednoho pozdního večera roku 2019 jsem poslouchala na dvorku v londýnském Brixtonu amatérské pásmo 160 metrů pomocí antény Super MP1C a freewarového programu SDR#. Nedlouho předtím jsem získala radioamatérskou koncesi: moje značka je M6IOR, v mezinárodní hláskovací abecedě „Mike Six India Oscar Romeo“. Pásmo 160 metrů, známé také jako „pásmo gentlemanů“, je vůbec nejstarším radioamatérským pásmem a umožňuje navázat spolehlivý kontakt již od počátků tohoto koníčku. Poslouchám spojení dvou mužů, kteří si povídají o rezavé skřínce na nářadí. Připadám si, jako bych poslouchala cizí rozhovor v hospodě. Obsahem komunikace není rychlá výměna volacích značek a zpráv o síle signálu, jak je na amatérských pásmech častým zvykem, ale silně genderově zabarvené stížnosti na jistou ženu, která ztratila nějaké nářadí (patrně patřící manželovi). Udiveně poslouchám obsah hovoru a přemýšlím, jak daleko může být toto spojení slyšet. Je možné, aby vlna o délce 160 metrů oblétla celou zeměkouli? Může ji obletět i několikrát?
Projekt Receive-Transmit-Receive umělecké skupiny Shortwave Collective je archivem zvuků z rádiových pásem šířících se kolem celé zeměkoule a ilustruje nerovnoměrnou reprezentaci těl a aktérů na krátkovlnných pásmech. Projekt skupiny žen a nebinárních osob prezentovaný na festivalu Radiophrenia Sound Arts v listopadu 2020 představuje různé zvukové situace od vtípků radioamatérů z Británie a Brazílie, kteří porovnávají sílu svých signálů, až po klasický rock z BBC topící se ve statickém praskání. Shortwave Collective se snaží poukázat na politický rozměr krátkovlnného vysílání tím, že zvuky z rádiových pásem používá jako materiál, který je určen k mixování, hackování, zkreslování a vzájemnému proplétání. Politika krátkovlnného vysílání obvykle spočívá v uzavírání a omezování – každé pásmo je vyhrazeno pro určité služby či uživatele. Tato politika odráží počátky rádiové komunikace. Tehdy si nejrůznější vlivné organizace dělaly nároky na „použitelné“ frekvence. Zatímco rádio obecně se dlouho vyznačovalo schopností vytvářet komunity a širokou posluchačskou obec, krátkovlnné frekvence ukazují spíš opak: vysílat, zkoumat a intervenovat mohou pouze privilegovaní jedinci.
Radioamatérství v umění
Jak by mohly vypadat alternativní, sdílené elektromagnetické statky? Pro xenoložku, umělkyni, vědkyni, designérku a inženýrku Adrianu Knouf nemá otázka, jaké druhy signálů se šíří kolem Země na krátkých vlnách, pouze vědecký a fyzický rozměr (jak mohou nebo nemohou rádiové vlny ovlivňovat lidská těla), ale i filosofické a estetické souvislosti. Podle Knouf je alarmující, jak často bývá elektromagnetické a sonické kontinuum rádiového spektra využíváno k diskriminaci druhých, pro misogynní a rasistické účely, což bylo mnohokrát zdokumentováno.
V díle Exomio Fragmissions, vytvořeném pro program Lab Kill Lab, který provozuje umělkyně Shu Lea Cheang, se Knauf pokusila „obléct planetu do transgenderových genetických variant“. Umělkyně ze svého bytu v Lublani vyslala pomocí přenosné antény, USB rozhraní a radioamatérského programu WSJT-X fragmenty genetického kódu na krátkovlnném pásmu 20 metrů. Využila k tomu digitální mód FT8, který umožňuje navazovat spojení a vysílat textové zprávy v patnáctisekundových intervalech. Signál proniká vrstvami atmosféry, různými typy krajiny i městy a nevyhnutelně „nakazí“ neznámé množství těl, entit a bytostí. Rádiový signál může obletět celou planetu, než se definitivně rozptýlí na zemském povrchu, v moři nebo ve vzduchu.
Umělecká díla, jako jsou Receive-Transmit-Receive a Exomio Fragmissions, pracují s dálkovým průzkumem a ionosférickým odrazem rádiových signálů s cílem ovlivnit politiku krátkých vln. Jiný druh experimentů reflektuje práci GEO a zabývá se zvukovým rozměrem rádiových signálů vysílaných satelity. Satelity NOAA (National Oceanic and Atmospheric Administration) vysílají signály, které lze slyšet na frekvenci 137 MHz. Signál přenáší údaje ze šesti senzorů na satelitu a pro jeho zvuk je charakteristické tikání na pozadí vysokého tónu. Abychom mohli „spatřit to, co vidí satelit“, musíme nejprve oddělit tento rytmický zvuk od rádiového substrátu.
Projekt Listening Space umělkyň Afroditi Psarry a Audrey Briot zkoumá „ekologické rozměry rádiového vysílání. Ty jsou zásadním výrazem antropocénu, jelikož umožňují, aby lidský život fungoval tak, jak jej známe (…) a spoluutvářel naše porozumění planetě.“ Psarra a Briot během tří dnů sledovaly a nahrávaly pět přeletů satelitů NOAA a dekódovaly obraz ze zvukového signálu. Přízračné snímky zachycující oblačnost a pevninu byly poté použity jako předloha pro pletené textilní dílo Satellite Ikats. Než se informace transformovala z radiových vln do zvuku, ze zvuku do obrazu a z obrazu do textilu, byla několikrát kódována a dekódována. Podle umělkyň dílo Satellite Ikats „zhušťuje informaci o systému, kterým bylo vytvořeno, ať už jde o SDR rádio, jednoduché, podomácku vyrobené antény nebo kódované vysílání NOAA“. Smyslem tohoto procesu není izolovat satelitní obraz z technického systému, v němž byl vygenerován, ale zaznamenat jeho fungování ve formě „textilní vzpomínky“. Umělkyně tak dálkový průzkum Země spojují s nasloucháním technickému systému a jeho vzpomínky chytají do smyček zvuku a příze.
Rádio není neutrální
Účastnit se dálkového průzkumu nutně znamená také podílet se na (re)distribuci enormního množství moci. Mohou různé způsoby poslechu problematizovat pochybnou pozici „pohledu odnikud“ a iluzi nezávislého pozorovatele? S výzkumnicí a aktivistkou Sophií Dyer jsem vytvořila projekt Open-weather zasvěcený „otevřené meteorologii“. Rádiové zvuky satelitů NOAA se stávají surovým materiálem pro zkoumání porézních hranic mezi těly, atmosférami a počasím. Prostředky k tomuto výzkumu jsou amatérské rádio, otevřená data a principy intersekcionálního feminismu. Pro festival Reveil 2020 jsme sdílely svůj paralelní poslech satelitu NOAA-18 z balkónů v severozápadním a jihovýchodním Londýně. V té době ve Velké Británii probíhal první lockdown, a proto jsme se rozhodly omezení využít pro zkoumání vztahů mezi těly a transskalárními meteorologickými systémy, v nichž počasí zahrnuje jak meteorologické stavy atmosféry, tak i sociopolitické tlaky určující každodennost. Využily jsme svá těla jako antény – stály jsme bosy, abychom zachytily co nejširší elektromagnetické pole. Výsledný obraz a zvuková performance byly „otevřeným dílem“ složeným z ticha, prázdna, hluků a interferencí. Naše dílo bylo kritikou odtělesněného pohledu satelitů a obvyklé vizuální estetiky dálkového průzkumu.
Stejně jako mnoho jiných mediálních infrastruktur ani rádio není neutrální. Rádio je nositelem, sdíleným statkem či hostitelem pro mnoho exkluzivních a asymetrických praktik. Politika dostupnosti a vyloučení se stýká s planetární politikou právě tehdy, když si uvědomíme, jak daleko a na jakých frekvencích se rádiové vlny pohybují. Určitá část rádiového spektra dokáže oběhnout planetu kolem dokola a odrážet se mezi nebem a zemí. Naladit tyto signály s dalekým dosahem předpokládá uvážit, jakým způsobem se dotýkají různých typů krajiny, těl, architektur a atmosfér. Znamená to poslouchat rádiové signály, které urazily dlouhé vzdálenosti z míst svého původu: od rezonujících těl, která rozvibrovala vzduch poblíž mikrofonů, nebo od počítačů, jež převádějí kód do zvukových stupnic.
Planetární alterita
Co takové rádiové signály mohou vypovídat o politikách dálkového průzkumu či pozorování Země z vesmíru? Možná představují jistou formu radiofonických vábniček pro nastávající planetární etiku: tvoří série výzev k tomu, abychom znovu promýšleli, jak omezené množství hlasů a signálů je na planetární škále zesilováno elektromagnetickými vlnami. Gayatri Spivak píše o „imperativu znovu si představit planetu“, kde „planetární představy zařazují tento imperativ do galaktické a paragalaktické alterity“ a „není možné z nich vytvořit sebezájem“. Smysl alterity, s níž se setkáváme na planetární úrovni, „je záhadný a podléhá diskontinuitě – je zkušeností nemožného“.
Planetární alterita či „planetarita“ představuje podle Spivak výzvu pro lidstvo, aby překonalo ideje „glóbu“ a „globality“, které předpokládaly roli člověka jako všemocného činitele na pozemské úrovni. Když se zaposloucháme do podivných rádiových signálů služby VOLMET nebo do tikajících zvuků meteorologických satelitů, nutně nás to nevede k romantickému pojetí „globální vesnice“ či k přijetí pohledu apollónského oka. Poslech zvuků planetárního rádia rozšiřuje záběr politiky odlišnosti a vede ke kolektivní zodpovědnosti. V návaznosti na výzvu umělkyň citovaných v tomto eseji je třeba pokračovat otázkou: Pokud může planetární rádio znít jinak, mohli bychom být jiní i my?
Autorka je geografka a radioamatérka.
Z anglického originálu Planetary radio, publikovaného na webu The Contemporary Journal pod licencí Creative Commons (CC BY 4.0), přeložil Jan Sůsa. Redakčně upraveno.