Ilustrace Černý beran
V reprezentativním systému pluralitní demokracie jsou volby nejvýraznějším projevem politické svobody. Právě ony rozhodují o složení politických těles – u nás například druhý říjnový víkend voliči rozhodli o složení poslanecké sněmovny, která je dlouhodobě nejdůležitější a nejvýraznější demokratickou institucí. Občané tak určili, co podle nich jsou nejdůležitější otázky doby, a také to, jak je chtějí řešit.
Výsledky voleb neznám – text píšu týden před hlasováním. Nicméně nejzásadnější témata současnosti v předvolební debatě příliš nerezonovala. Klíčovým problémem doby totiž je a bude klimatická změna. Její povaha je však taková, že vytváří tlak na občany, a tudíž i na veřejnou debatu, jaksi se zpožděním. Ve chvíli, kdy si jí konečně úplně všimneme, bude na její řešení patrně už trochu pozdě.
Téma klimatu bylo (až na Zelené a částečně sociální demokracii a koalici Pirátů a STAN) přítomno v programech stran většinou buďto formálně (ANO, SPOLU), nebo negativně (SPD), případně dokonce zcela chybělo (KSČM). Často se stalo nástrojem vymezení se vůči EU. Působilo až trapně, jak se nakonec čeští politici předháněli ve snaze ukázat voličům, že právě jejich strana ochrání Česko před zvůli bruselských pomatenců vnucujících lidem Green Deal. Nechme nyní stranou, zda plány Evropské komise jsou v tomto bodě dostatečné nebo ne, zajímavý je spíše fakt, že česká politická scéna nakonec akcentuje ochranářskou notu a ignoruje globální povahu světa. Je na tom vidět, jak nezrale česká politická třída v posledních třiceti letech s touto problematikou – a nejen s ní – pracovala.
S tématem klimatu velmi úzce souvisí téma spravedlnosti a zdanění (majetku a příjmů). Základem připravenosti na změny, které s klimatickou krizí nastanou, je totiž zejména vnitřně soudržná společnost. Kromě toho by si měli být zvolení politici vědomi toho, jakým způsobem probíhají globální procesy, a měli by být schopni rozpoznat, které z nich může stát ovlivnit, případně jak. Připravená společnost by měla být schopná přijímat jinakost, protože před globálním světem se prostě nelze uzavřít. Příchod jakékoliv krize je navíc vždy tak trochu vpádem jinakosti do zavedených pořádků.
Avšak hlavní znak připravenosti na klimatickou změnu (ale také na změny v oblasti práce související s nastupujícím průmyslem 4.0) spatřuji v tom, že společnost musí být stabilní, přičemž předpokladem stability je malá nerovnost. To věděli již Plútarchos či Platón ve starověkém Řecku. A základním civilizovaným nástrojem pro zmenšování nerovnosti je zdanění. Toto téma se přitom během tuzemské předvolební kampaně výrazněji objevilo jen v programech sociální demokracie a Zelených (a poněkud neurčitě u KSČM). ČSSD jako jediná strana hovořila o tom, že je třeba zdanit milionáře speciální daní z majetku, kdežto u Zelených se objevil jasně formulovaný návrh navázat na Bidenovu iniciativu směřující ke globální dani právnických osob (zjednodušeně korporací). U pravice se naopak téma traktovalo tak, že daně se prostě zvyšovat nebudou.
Zdanění by přitom v Česku mělo být tématem už proto, že velká část populace není bohatá a patrně nevnímá současné uspořádání jako spravedlivé. Podle výzkumu Rozděleni svobodou z roku 2019 je bezmála 40 procent společnosti ohroženo chudobou a nejistotou, přičemž téměř polovina z nich již chudobou trpí. Jsou to poražení – či oběti – celé polistopadové transformace. Z jejich řad se potom v důsledku selhání politiků v posledních dekádách často rekrutují voliči směrů, které zneužívají této situace pro vlastní prospěch a hrají na národoveckou notu. Zkušenost ohrožených skupin obyvatel je často omezena na jednotvárný život v otravné práci. Trpí nedůvěrou v okolní svět, protože pro ně nikdy nic neudělal. Jejich horizonty se omezují na domov, a tudíž se upínají k národu a uzavřenosti.
ČSSD v posledních týdnech chtěla upozornit část těchto vrstev (zejména nižší střední třídu), že je na jejich straně. Jestli to zafungovalo, nevím. Možná to nebylo záměrem sociálních demokratů, ale spolu s kritikou zaměřenou proti liberálům (kteří podle Matěje Stropnického kritizují antisociální opatření, a přitom neznají problémy chudých a často jsou sami bohatí) se u nich objevila – byť třeba jen v mediální rovině – také jistá dehonestace těch úplně nejchudších. Pravda, zazněla také kritika nadnárodního kapitálu, ale je tato kritika důvěryhodná od strany, která byla posledních osm let ve vládě a pomohla k moci jednomu z nejbohatších Čechů? Samotné zdanění příliš neakcentovali.
Základními problémy společnosti jsou přitom vlastnictví a nerovnosti. Podle údajů Credit Suisse Research Institute z roku 2019, které připomněl na konci září Jakub Komárek (z PAQ Research), vlastní jedno procento nejbohatších Čechů přes 36 procent bohatství. Americký politolog Jeffrey Winters před deseti lety vydal knihu Oligarchy (Oligarchie, 2011), ve které se věnoval právě tomu, jak hyperbohatí lidé působí v politice pomocí vlivu, který jim generuje jejich majetek. Je to velmi jednoduché: čím více máte peněz, tím více je používáte pro zvýšení svého vlivu v politice, a ten zase využíváte jako generátor peněz a majetku. Winters dokonce nabídl jednoduchou metriku na měření tohoto vlivu, kterou nazval Index materiální moci (MPI). S ekonomem Pavlem Novákem jsme jeho metriku lehce poupravili pro použití v Česku a vyšlo nám, že od roku 2013 se český MPI zvýšil o 40 procent. Zvětšení vlivu superbohatých v politice přitom přímo souvisí s posilováním konzervativismu. Linie je jasná: zachovat vše tak, jak to je. Navenek se hovoří o konzervativních hodnotách rodiny, národa a podobně, ale ve skutečnosti jde o majetky.
Jednou z největších politických chyb posledního roku podle mého názoru bylo, že Zelení a sociální demokraté neutvořili koalici. Podobnost jejich programů bila do očí. Z jednoho spotu ČSSD se nicméně od předsedy Hamáčka (ve chvíli, kdy prochází polorozpadlým nádražím) dozvíme, že bude „bránit naše hodnoty“, což je nakonec přijetí konzervativního tónu české diskuse – a izolované výkřiky proti globalizovanému kapitálu na tom nic nezmění. Je to střelba do vlastní nohy, protože vnitřní oporou a východiskem sociálnědemokratické i zelené politiky vždy musí být respekt a solidarita s druhými. Česká parlamentní levice skomírá a důvodem jejího konce je jen ona sama. Její hlavní heslo mělo být „Zdaníme miliardáře“.
Autor je politický a sociální teoretik.