O planetách a lidech

Duna Denise Villeneuva

Snímek Denise Villeneuva Duna, zachycující první polovinu klasické sci­-fi prózy Franka Herberta, patří k nejúspěšnějším a také nejdiskutovanějším filmům letošního roku. I když mají mnozí diváci k adaptaci výhrady, kanadský režisér přesně vystihl předlohu, když se zaměřil na práci s prostředím a měřítkem.

Prvním impulsem pro spisovatele a žurnalistu Franka Herberta k tomu, aby napsal román Duna (1965, česky 1988), byl prý americký vládní projekt z konce padesátých let. Jeho cílem bylo ohraničení pobřežní oblasti písečných dun ve státě Oregon pomocí nově vysazených travin, které měly vytvořit přirozenou bariéru proti šíření pouště. Herbert si představil, jaké by to bylo, kdyby poušť nepokrývala jen zhruba 130 čtverečních kilometrů jako v Oregonu, ale celou planetu. Toto východisko je pro knihu i její filmové adaptace možná zásadnější než samotná ekologická tematika. Všemu totiž předepisuje monumentální měřítko.

 

Zkusíme to přes vesmír

Za nejlepší adaptaci Duny do jiného média jsem až dosud považoval hudební album Rolyho Portera Aftertime (2011). Je to série instrumentálních elektronických skladeb, z nichž některé mají názvy podle planet z Herbertova eposu – například Giedi Prime, Caladan nebo Arrakis. Každá skladba má trochu jinou náladu, všechny jsou však založené …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě