Úroveň oslav 17. listopadu letos zase o něco poklesla. Kladení věnců se suita premiéra Babiše zúčastnila, jako už tradičně, v ranních hodinách, aby se vyhnula očekávané dávce nenávisti příliš horlivých zastánců demokracie. O několik hodin později a pár set metrů dál, na Staroměstském náměstí, se hrdě bojovalo za šíření covidové nákazy. Radostného potlesku od obecenstva se dočkali i zástupci SPOLU, vzývající pro změnu boj za svobodu. Co na to říkají rodiny umrzající kdesi na polsko-běloruském pomezí, na něž ODS solidárně navrhuje vyslat českou policii, nebylo v Praze slyšet. Na Václavském náměstí se na akci s matoucím názvem Koncert pro budoucnost hemžily ikony minulosti. Kromě Jany Kirschner, Vypsané fixy či Glena Hansarda nechybělo ani nesmrtelné duo Zdeněk Svěrák – Jaroslav Uhlíř. A nakonec došlo i na vyvolání ducha: sedmiminutový projev komentující současnost přednesl hologram Václava Havla… Jestli už pomalu nenastal čas v tichosti tento svátek zrušit, než se z něj stane úplná fraška.
M. Veselá
Ekonomická novinařina v Česku nevzkvétá. Články připomínají firemní PR obsahy a v rozhovorech rozdávají svá moudra zásadně bílí bohatí mužové. Část ekonomického tisku se nedávno zesměšnila, když vydávala za génia investora Ondřeje Janatu – podvodníka používajícího staré dobré „letadlo“. Hospodářská novinařina je náročná disciplína, protože informační asymetrie mezi novinářem a jeho zdrojem je ještě větší než v jiných oblastech – a u nás to platí obzvlášť. Hospodářský novinář by pak měl zvládat základy ekonomiky, práva a účetnictví. Takového člověka najít, natož zaplatit, není jen tak. Navíc čeští vydavatelé jsou často miliardáři a ti s lidmi svého ražení zpravidla jednají v rukavičkách, tedy pokud spolu nemají spory. Skutečných hospodářských analýz se tak čtenář tisku dočká málokdy. Pro veřejnost je to ovšem velká škoda. Kdyby měla více informací třeba o způsobu fungování společnosti Bohemia Energy než o zálibě jejího majitele v silných autech, jistě by tolik lidí nenaběhlo nízkým cenám a rizikovému počínání tohoto dodavatele energií.
O. Sojka
Bylo už pozdě večer, když jsem se přikradl k Šútovskému jezeru, zezadu, od fatranských svahů, a měl jsem celou severní stranu pro sebe. Vklouzl jsem do vody. Plavu si tichem a tmou, když najednou od dohasínajícího kiosku na protějším břehu zaznělo povědomé mollové intro na klavír a po něm slova o zemi „pradávnych sĺnk v chladnom tieni tajomstiev“ – Mekyho Atlantída. „Pod hladinou spí kameň s tvárou naveky/ v nehybnom tieni rias…“ Kdo by se nedojal? Jenže já si zároveň uvědomil, že Šútovské jezero je vlastně zatopený kamenolom a že právě plavu nad pozůstatky někdejších lidských snah. Atlantídu z roku 1982 otextoval Kamil Peteraj, nicméně o dva roky později na albu Nemoderný chalan přišel Miro Žbirka s vlastními texty. I v nich se objevuje vodní téma: „Do člna mi stále tečie voda/ niekoľkými dierami./ Čakám, či mi ruku niekto podá,/ sám som medzi vlnami.“ Album plné syntezátorů, elektronických bicích a ironicko-depresivních textů patří k tomu nejlepšímu, co dokázal československý pop nabídnout, a dodnes má cenu se k němu vracet. Stejně jako k rozhovoru, který s Mekym vedl v roce 1999 Jaroslav Rudiš: „Myslím, že svět čekají větší, globální, často ekologické problémy, před kterými se nemůžeme uzavřít,“ říká v něm Žbirka. „Je nutné si uvědomit, že když někdo vykácí pralesy v Brazílii, může to změnit počasí v Čáslavi.“ Ano, nakonec nám první slovenský zlatý slavík připomíná i to, kolik času jsme promeškali. Do člunu nám stále teče voda a mnozí z nás se nejspíš ještě dožijí novodobých Atlantid.
M. Špína
Co a proč oceňujeme na dobré architektuře? Otázku, nad níž se obvykle zamýšlejí jen samotní architekti, si letos jistě pokládají studující a vyučující Fakulty humanitních studií Univerzity Karlovy. Její nová budova totiž získala cenu Grand Prix Architektů a dostala se mezi finalisty České ceny za architekturu. Na fotografiích je tato přestavba, původně menza od Karla Pragera, skutečně krásná, zkušenost s ní už ale takové nadšení nevyvolává. Nejen v univerzitním prostředí kolují historky o zatékání při každém větším dešti, nepraktickém uspořádání vnitřních prostor, nedostatečné kapacitě záchodů a nepočítaně dalších „drobností“, které uživatelům ztrpčují život. Můžeme debatovat, zda leží větší odpovědnost za konečnou podobu stavby na stavařích, architektech nebo zadavateli, hlavní otázka ale zní jinak: Můžeme v takovém případě mluvit o skutečně kvalitní architektuře? A pokud oceníme původní výborný záměr, nebylo by správné nepovedenou realizaci nějakým způsobem v odborné debatě aspoň reflektovat? Zatím si stěžují hlavně studenti a učitelé na sociálních sítích a po hospodách, to je ale pro to, abychom posunuli veřejnou debatu o architektuře, trochu málo.
A. Medková
Co uděláte, když prohrajete sportovní zápas? Obviníte soupeře z podvodu. Když jordánské fotbalistky podlehly po penaltovém rozstřelu v kvalifikaci na mistrovství světa reprezentaci Íránu, jordánský princ Ali bin Husajn osočil brankářku soupeřek z toho, že je chlap. Zohreh Koudaei se obvinění chystá bránit i soudní cestou a celou záležitost označila za šikanu. „Jsem žena. Mojí jedinou chybou je, že nejsem pěkná,“ prohlásila ironicky. Nějakou tu chybičku na sportovním výkonu něžného pohlaví zkrátka šovinisté vždycky najdou. Nutno dodat, že v týmu íránských fotbalistek v minulosti skutečně došlo k odhalení mužských hráčů – a právě na tuto kauzu se odvolává jordánský svaz. Jenže za sedm let starým skandálem se skrývá spíše neporozumění sexuální tranzici. Od té doby musejí navíc tamní reprezentantky podstupovat před zahájením každého kvalifikačního cyklu lékařské testy zkoumající pohlaví. Jestli by spíše nepomohlo, kdyby ženy nebyly jen na hřišti, ale měly i své bafuňářky, včetně postů nejvyšších. Mohlo by to do fotbalu vnést nevídanou míru racionality, která navzdory zažitým stereotypům některým mužům jednoznačně chybí.
V. Ondráček