CD, Matador 2021
V posledních letech se ženy v umění nezřídka ozývají proti nedostatku empatie ve světě, jemuž stále ještě dominují muži. Nicméně Lucy Dacus na svém třetím albu, nazvaném Home Video, se s touto představou o angažované umělkyni nikterak neidentifikuje. A nejde jen o to, že americká hudebnice nezpívá o vlivu toxické maskulinity na své sebeprožívání či fungování společnosti. Dacus nezpochybňuje a nereformuje ani samotný žánr indierockového písničkářství. Ve své tvorbě se spoléhá na silný, zřetelný hlas, výraznou rytmiku a hlučnou kytaru evokující zašlou módu klukovských kytarovek (připomeňme, že skupina, kterou založila spolu s Julien Baker a Phoebe Bridgers, se jmenuje Boygenius). Zkrátka, estetika desky Home Video je svým způsobem projevem kulturního anachronismu. To samozřejmě neznamená, že by byla namířená proti progresivní tvorbě. Lucy Dacus své publikum neodvádí od woke kultury ke konzervativismu, spíše evokuje to, co bylo na dnes už zastaralých způsobech sebevyjádření svůdného. Jako by obracela pozornost zpět k písničkářkám devadesátých let nebo ještě více k ženským ikonám nezávislého rocku typu Kim Gordon či Kim Deal. I ony představovaly femininní prvky v ryze maskulinním kulturním kontextu. Politické gesto Lucy Dacus – vložené ovšem do nepolitického alba naplněného chytlavými indierockovými písničkami – tak spočívá v tom, že do hry vrací perspektivu, na niž mnozí posluchači a posluchačky už dost možná zapomněli.