V Bosně a Hercegovině už skoro půl roku politici a média řeší zatím nejdelší politickou krizi od konce války v roce 1995. V poslední době se o ni začala zajímat i světová veřejnost, kterou dění na západním Balkáně zpravidla nechává chladnou. Nakolik výjimečná situace v zemi ale skutečně panuje?
Na začátku listopadu přilákala zvýšenou pozornost zpráva vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu Christiana Schmidta, podle níž tomuto balkánskému stát hrozí rozpad a existuje zde reálná možnost ozbrojeného konfliktu. Krize v této lokalitě přitom není ničím novým – přichází pravidelně téměř každý rok, často v předvolebním a povolebním období a hlavně v časech, kdy stát selhává v zajištění téměř všeho, co jeho obyvatelé nutně potřebují.
Stejné tváře, stejné strany
Je Bosna a Hercegovina nefunkční stát? Bosenský politik a ekonom Boriša Falatar už před dvěma lety pro Guardian napsal, že pokud se v zemi rychle neprovedou příslušné reformy – například novela volebního zákona –, Bosna a Hercegovina se brzy zhroutí. V té době měla za sebou země téměř desetiměsíční vyjednávání o sestavení vlády po volbách v roce 2018 a největší problém se týkal zejména sporu ohledně vstupu do Severoatlantické aliance. Pár let předtím se zase tehdejší vůdce Republiky srbské Milorad Dodik rozhodl vyhlásit referendum o samostatnosti. Nakonec se nekonalo. Podobných sporů a krizí zažila země od konce války nespočet. A přes drobné změny se zdá, že v nich figurují stále stejné tváře a stále stejné politické strany.
Příčinou je složitý politický systém, který určuje bosenská ústava, přesněji čtvrtý článek Daytonské mírové dohody, jež ukončila krvavou válku v Bosně v roce 1995. Jednoduše řečeno, v Bosně a Hercegovině jsou všechny důležité instituce rozděleny na třetiny tak, aby v nich mohli zasednout zástupci všech tří konstitutivních národů – Bosňanů, Chorvatů a Srbů. Země má tři prezidenty, na tři části je rozdělen parlament, ústavní soud i vláda. Systému se sice daří udržet v zemi už dvacet šest let mír, společnost se ale zároveň nevyhnutelně točí v bludném kruhu etnické rozpolcenosti a politických krizí.
Tu poslední odstartovalo rozhodnutí končícího vysokého představitele pro Bosnu a Hercegovinu Valentina Inzka. Ten sedm dní před svým odchodem z funkce provedl změny v trestním právu země a za popírání genocidy zavedl tresty odnětí svobody v délce až pěti let. To vyvolalo obrovskou vlnu nevole mezi srbskými politiky, Inzkovo rozhodnutí bylo totiž namířeno zejména proti výrokům zlehčujícím masakr ve Srebrenici v roce 1995. Dodik, v současnosti člen bosensko-hercegovinského prezidentského orgánu, na jeho rozhodnutí reagoval tím, že spolu s představiteli Republiky srbské vyhlásil blokádu všech centrálních institucí.
„Političtí představitelé Republiky srbské a zástupci bosenských Srbů se neúčastní jednání státních institucí. Nebudeme žít v zemi, v níž někdo může vytvořit a přijmout zákon tak, že ho zveřejní na svých webových stránkách,“ řekl Dodik, jenž je dlouhodobým odpůrcem funkce mezinárodně jmenovaného vysokého představitele. Podle Dodika je existence pozice s tak rozsáhlými pravomocemi důkazem toho, že Západ nedůvěřuje bosenským institucím a že Bosna a Hercegovina vlastně není suverénním státem. Neúčast na práci centrální vlády je pak prý jasnou odpovědí na situaci v zemi: proč by se měl podílet na vedení státu, který je spíše protektorátem?
Kontinuální krize
Ať už Dodik vysvětluje krizi jakkoli a ať systém kritizuje sebevíc, faktem zůstává, že strana SNSD, v jejímž čele stojí, je jeho součástí už dvacet let. Spolu s ní i bosenská SDA a chorvatská HDZ. A hrozba rozpadu, konfliktu, odtržení a dalších radikálních řešení je tím, co se v různých formách v Bosně skloňuje podobně dlouho. Namístě je tak otázka, proč politikům kontinuální krize vyhovuje. Strach totiž posiluje volební preference. „Tohle už jsme viděli mnohokrát, tady je neustále nějaká krize – politici v zemi je vyvolávají pokaždé, když jim spadnou preference nebo když je před volbami,“ říká analytička z Nadace Friedricha Eberta v Bosně a Hercegovině Tanja Topić. „Tři vládnoucí nacionalistické strany, které jsou nejdominantnější v etnických skupinách, tedy SDA, HDZ a SNSD, se dokonale doplňují a navzájem se chrání,“ dodává.
S tím souhlasí i politolog Jasmin Hasić a dodává, že politici udržují v zemi permanentní krizi, neboť právě díky ní jsou stále u moci. Vytvářejí prostředí, ve kterém jsou nepostradatelní, a neobejde se bez nich žádný politický proces. „Teď hovoří dokola o válce, protože zkrátka existuje mnoho dalších problémů – a ještě jich mnoho přibude –, od kterých potřebují odvést pozornost. Bude se zdražovat, máme tu inflaci, klesne životní standard… A je před volbami,“ říká Hasić. Podle něj se v následujících měsících bude dál strašit konfliktem, dokud někdo – ideálně z Evropské unie nebo Spojených států – do Bosny nepřiletí a problém nevyřeší. „Takže v dubnu sice bude stát chleba dvakrát více než na podzim, všichni ale budou spokojení, protože hrozba války odezněla,“ říká Hasić.
Krize v Bosně a Hercegovině rozhodně není něčím, co by bylo radno zlehčovat. Ke konfliktům dojít může, vzhledem ke katastrofální ekonomické situaci země to ale podle Tanji Topić i Jasmina Hasiće nebude na celostátní úrovni. Spíše než řešit poslední krizi by se podle analytiků měli tamní politici konečně soustředit na to, jak vylepšit systém, který krize opakovaně produkuje.
Autorka je redaktorka Českého rozhlasu.