Donedávna jsme si mysleli, že oceány jsou bezedným, nevyčerpatelným zdrojem a zároveň největší a nejlevnější popelnicí světa. Kromě toho umožňují námořní dopravu, kterou míří do Evropy ropa, plyn, levné potraviny a výrobky všeho druhu. Bylo by zajímavé zjistit, kolik takových cest se děje vlastně zbytečně, protože přesouvají výrobu do montoven na druhé straně planety, aby se výsledný produkt následně zase vezl nazpět. Jeden tanker vypustí emise srovnatelné s těmi, jež vyprodukuje šedesát tisíc dieselových osobních aut. Jenže co si z toho běžný automobilista vezme? Budu jezdit dál, moje ekologická stopa je beztak mizivá, ať ti nahoře omezí lodě… To je ale velký omyl, protože emise se sčítají. Stejně tak si mnozí lidé neuvědomují, že se na oteplování planety podílí vlastně cokoliv, co si koupí a co se nejprve muselo odněkud dovézt.
Koho skutečně zajímá, že státy přijaly klimatické dohody? Výmluvný byl nedávný příspěvek na ČT 24, v němž se nejmenovaný ekonom rozčiloval, že klesá spotřeba ropy, a nenápadně tak naznačoval, že to ohrožuje veškerý rozvoj a pokrok. Skvělá zpráva o snižování spotřeby ropy – a tudíž i emisí – se v ekonomickém zpravodajství nadále zmiňuje jako negativum s vidinou, že snad brzy ropa poteče jako dřív. Ekonomové zřejmě stále nepochopili fyzikální podstatu světa a žijí v domnění, že ekonomika je perpetuum mobile.
Zvykli jsme si zkrátka, že nám lodě, letadla a kamiony dovezou, na co si vzpomeneme, a hlavně odkud si vzpomeneme. Že si na bohatém Severu můžeme koupit prakticky cokoli bez ohledu na roční dobu, zatímco miliarda lidí v rozvojových zemích živoří v podmínkách extrémní chudoby.
Přesto se obchod a průmysl v poslední době snaží aspoň trochu „zazelenat“, což je reakce na sílící tlak environmentálních organizací usilujících o zastavení globální destrukce. Část firem to snad myslí vážně, jiné si ale kupují zelené odpustky, aby mohly pokračovat v nastoupeném trendu. Krédo společností, jež za hlasité podpory státu provádějí greenwashing, zní: „Třiďte odpad, a bude vám odpuštěno.“ Korporace přitom dále chrlí výrobky i emise. Do chudých států plyne tolik plastů, že jsou tam řečiště, v nichž už není vidět hladina, a následně odpad míří do oceánské popelnice, která už nyní obsahuje čtvrt milionu tun plastů.
Z ekologie se zatím v důsledku falešné dichotomie mezi osobní a korporátní zodpovědností stává téma, které rozděluje lidi podobně jako očkování. Přitom jde jen o laciný způsob, jak ekologickou krizi hodit na veřejnost a odvrátit pozornost od největších korporátních znečišťovatelů a od problémů, které si žádají okamžité řešení. Což samozřejmě neznamená, že nebudeme omezovat i vlastní nadměrnou spotřebu…