Vyprávění má své meze

Kdy jste si poprvé uvědomil, že Němci byli v období druhé světové války i oběťmi?

V roce 1990 jsem narazil na povídku Hrob světlušek japonského autora Akijukiho Nosaky, která tehdy vyšla v německém překladu. Je to velmi jednoduše vyprávěný příběh o bombardování japonského města v roce 1945, při němž patnáctiletý chlapec a jeho čtyřletá sestra přijdou o rodiče. Snaží se protlouct životem, ale nakonec umírají. Když jsem se s autorem v Japonsku setkal, vyprávěl mi, že se knihy prodalo hodně přes dva miliony výtisků. Došlo mi, že v německé poválečné literatuře nenajdeme nic srovnatelného, žádný text, který by bylo možné považovat za populární literární svědectví o letecké válce.

Čím to je? Obě země prohrály válku a byly na straně viníků…

Rozdíl je zřejmý: Japonsko sice také vedlo brutální válku, ale na rozdíl od Německa na něm nelpí vina holokaustu. O utrpení vlastního civilního obyvatelstva po svržení atomových bomb tedy mohlo mluvit jinak. V Německu však po odkrytí rozsahu genocidy páchané Němci došlo – nejpozději od procesu s Eichmannem – k tomu, že se literatura stáhla k protokolu, k dokumentu. Němečtí autoři, kteří sami nebyli v ghettu nebo v koncentračních táborech, o holokaustu nemohli psát, protože by to bylo troufalé.

Tento stav W. G. Sebald ostře kritizoval ve svých přednáškách v Curychu v roce 1997, které později vyšly pod názvem Letecká válka a literatura. Podle Sebalda se německá literatura nevyrovnala s tématem bombardování německých měst, takže ti, kdo to sami nezažili, nemají šanci dozvědět se o rozsahu celé katastrofy. Vy jste tehdy byl jedním z prvních, kdo se tématem zabývali…

Na Sebalda jsem kriticky reagoval nejprve v časopise Spiegel a poté v knize Svědci zkázy, která vyšla v roce 2003. Ačkoli mi bylo hned jasné, že jeho prameny mají značné mezery, na což jsem upozornil v příspěvku na začátku roku 1998, v podstatě jsem sdílel názor, že zobrazení letecké války nehrálo v německé literatuře významnou roli a že Sebaldův příspěvek je důležitým krokem k diskusi o německých dějinách.

Oč se opírá kritika Sebaldovy teze?

Proti Sebaldovi byly předloženy v podstatě tři argumenty. Za prvé kritici vyvracejí jeho základní tezi, tedy že německá poválečná literatura leteckou válku vůbec nereflektuje. To byla ta snazší část, protože stačilo odkázat na autory nebo texty, které Sebald nezmiňuje. Druhým kritizovaným tématem je „mlčení postižených“. Zatímco on toto mlčení vnímá jako chybu, jeho kritici tvrdili, že při vědomí hrůz, které Německo způsobilo ostatním národům, bylo mlčení cennějším výrazem studu než veškerá literatura. A třetím neuralgickým bodem je Sebaldovo tvrzení, že psaní o bombardování německých měst leteckými svazy je spjato s „rodinným tabu“. Ale o žádném tabu nemůže být podle jeho oponentů řeč, protože nikdy neexistoval zákaz o letecké válce, nebo dokonce o holokaustu, mluvit a psát.

Jak se s výtkami vypořádal Sebald?

Prvnímu argumentu oponoval poněkud svérázně: po svých přednáškách v Curychu – podle něj „nedokončeném souboru rozmanitých postřehů, materiálů a tezí“ – čekal na doplnění a opravy od odborné veřejnosti, které však podle něj nepřišly. Do knižní verze sice zařadil odkaz na Ledigův román Vergeltung (Odplata), ale jiné odkazy – například na díla Forteho nebo Kempowského – zcela ignoroval. Otázkou ovšem je, zda je považoval za relevantní.

Který bod Sebaldovy teorie je nejspornější?

Pokud si jednotlivé odkazy poskládáme dohromady a budeme zkoumat další konkrétní příklady, získáme celkový obraz literárních dějin, který nás nutí Sebaldův pohled korigovat, byť především kvantitativně. Mnohé texty se samozřejmě podařilo objevit jen díky vytrvalému bádání po antikvariátech a za vydatného přispění notné dávky štěstí, což se týká zejména děl z bezprostředně poválečného období. Výsledkem je, že propast, kterou nepociťoval jen Sebald, nebyla způsobena nedostatkem literárních děl, ale spíše jejich recepcí. Vyšlo mnoho románů a povídek o letecké válce, které však rychle upadly v zapomnění, pokud byly vůbec vzaty na vědomí. Ukázkovým případem je apokalyptický román Gerta Lediga Odplata z roku 1956, který líčí sedmdesátiminutový nálet amerických bombardérů na nejmenované německé město.

Kde zanechala letecká válka své stopy?

V podstatě všude: ve vzpomínkách, v podobě měst i v německé literatuře. O náletech na německá města psali nejen Bertolt Brecht a Wolf Biermann, ale brzy po válce vyšly také básně Stephana Hermlina, Marie Luise Kaschnitzové, Petera Huchela či Hanse Magnuse Enzensbergera, které později následovala také mladší generace autorů, jako je Dirk von Petersdorff…

Reflektovala leteckou válku i próza?

Ano, například velmi raná povídka Hanse Leipa nazvaná Herr Pambel (Pan Pambel), na níž autor začal pracovat v roce 1943 krátce po požáru Hamburku a která vyšla v roce 1946 a okamžitě zapadla. Silné scény z protileteckého krytu zachycuje také Georg Hensel. Únoru 1945, kdy došlo k masivním leteckým útokům na německá města, se věnuje nejméně tucet děl – kromě Klempererových deníků a drážďanské koláže Waltera Kempowského Der rote Hahn (Rudý kohout) jsou to například knihy Bruna E. Wernera a Eberharda Panitze. Za zmínku stojí také román Die Studenten von Berlin (Berlínští studenti) od ­Dietera Meichsnera, jehož úvodní kapitola se odehrává během požáru v Drážďanech. Dále pak Erde und Feuer (Země a oheň) Horsta Bienka nebo román Martina Walsera Verteidigung der Kindheit (Obhajoba dětství).

Postupem let začaly vycházet i memoárové tituly…

Ano, i v tomto žánru je možné objevit řadu svědectví, od těch bezprostředních, jakým je popis bombardování Jeny od Ricardy Huchové, až po reflexe s odstupem zhruba padesáti let, což je případ Mementa od Waltera Jense nebo brilantní skici Wolfa Biermanna o jeho chlapecké cestě hořícím Hamburkem.

Je důležité, co o válce píší poražení?

Publicista Klaus Harpprecht vyjádřil názor, že údajné mlčení německé poválečné literatury o tématu letecké války a bombardování německých měst možná skrývá „stud, který je cennější než veškerá literatura“. Zeptal jsem se na to Sebalda a on mi odpověděl: „Slovo stud je v tomto kontextu důležité. Nevěřím, že by Němci někdy cítili něco takového. Nikde jsem se nesetkal s pocitem studu. Mnohem přesnější by byl termín ‚hanba‘. Mimochodem, tato úvaha mi připadá v literatuře spíše hygienická. Já bych ji v této podobě nepřijal.“ Podobně reagoval i literární kritik a přeživší holocaustu Marcel Reich­-Ranicki: „Že by bylo mlčení cennější než veškerá literatura, je podle mého názoru nesmysl. Rozhodně si nemyslím, že je dobré, když se toto téma neřeší. Literatura je od toho, aby ukazovala utrpení lidí. Tvrdit, že by měl být národ z tohoto utrpení vyloučen, je velká hloupost.“ Mám na to stejný názor.

Dokáže vůbec literatura postihnout hrůzu a utrpení?

Vždycky je namístě úvaha, jak vůbec může literatura reagovat na nejrůznější hrůzy a masové vraždy dvacátého století. Znepokojení z tohoto tématu ještě dlouho nepoleví, možná nikdy. Počet mrtvých je ohromující, jednotlivé osudy příliš skličující, zlověstná přítomnost mrtvol ve sklepech příliš děsivá, než aby se o tom dalo snadno mluvit a přemýšlet. Možná kdyby došlo jen k jednomu velkému leteckému útoku, jako byl nálet na Darmstadt, při němž 11. září 1944 zahynulo během dvaceti minut více než dvanáct tisíc lidí, pak by to byla událost, která by se dala popsat. Možná. Ale vzhledem k šesti stům tisícům mrtvých na zemi a dalším sto tisícům ve vzduchu – protože také spojenečtí letci umírali v nepochopitelně velkém počtu a podobně strašlivým způsobem – naráží jakákoli forma vyprávění na své meze. Už jen z tohoto důvodu nebyla letecká válka příliš populárním tématem, a to ani mimo literaturu, i když v rodinách se s ním pravděpodobně zacházelo zcela jinak. A když přijde na otázku, kdo se provinil zničením německých měst, je vždy na prvním místě zmíněna jedna osoba: Hitler. Samozřejmě bylo od Spojenců troufalé doufat, že se jim podaří donutit diktátora ke kapitulaci bombardováním. Nebyl přístupný lidským názorům. A oběti bombových útoků? „Chápaly, co se s nimi v okamžiku katastrofy děje?“ ptal se Günther Anders sám sebe ve svém deníku v lednu 1953, když navštívil trosky Kolína nad Rýnem. Někteří svědci zkázy pochopili tuto souvislost brzy, jiní dlouho ne. Anders si odpovídá opatrně: „Pravděpodobně to nebylo možné.“ A prozíravě dodává, že pokud morálka spočívá v tom, že člověk vidí nejen příčinu, ale i svou vinu, pak je morálka pravděpodobně něco, „co je možné jen z odstupu“.