Kresba Kryštof Netolický
Zjistit, do jaké míry působí na mou duševní rovnováhu reálné události politického a společenského života, je někdy těžké. Ráda bych se vyhnula tomu, že budu kvůli svým stále chmurnějším pocitům vnímat výhled do budoucna naší země jako oceán beznaděje. Přesto se čím dál víc zdá, že následující roky budou pro podstatnou část české společnosti skutečně náročné. Lépe už zjevně bylo, a pokud jsme si toho nevšimli, pak nejspíš proto, že až tak moc dobře nebylo.
Po dekádách neoliberální masáže nastalo na čas období, kdy se zdálo, že se prolomily ledy. Novináři se snažili být trochu méně asociální, různým občanským organizacím se začalo dařit prosazovat některá sociální témata a pražským elitám začalo docházet, že strukturální regionální nerovnosti mají opravdu nepříjemné důsledky, a to i v podobě výsledků voleb. Do toho se pár let po sobě zdvihla minimální mzda, otevřelo se téma exekucí a zvýšily se platy ve státním sektoru.
Jenže to byl jen začátek procesu, který by býval mohl být pro společnost ozdravný, kdyby pokračoval. Příkladem toho, že některé procesy trvají dlouho, jsou exekuce. Ano, společnost se od názoru, že lidé si za dluhy vždy mohou sami a že dluhy se přece mají platit, posunula k zjištění, že zde byla špatnými zákony spáchána zjevná nespravedlnost. Třeba takové dětské dluhy přesvědčily leckoho, že něco opravdu bylo špatně. Ale místo toho, aby se přijalo řešení, které by nesmyslnost dětských dluhů reálně reflektovalo, dočkali jsme se zákona, který s velkou slávou dětem umožnil oddlužit se během tří let. Oddlužení ovšem znamená mimo jiné povinnost žít z částek tak nízkých, že je to prakticky nemožné. Poslanci se tehdy zalykali dojetím nad vlastní velkodušností – vždyť ostatní se musí oddlužovat roků pět a ještě bez jistoty, že jim soud nakonec oddlužení odklepne… Zákony, které mají napravovat to, co způsobila dřívější špatná legislativa, jsou tedy bezzubé a často neúčinné, i když panuje konsenzus o tom, že situaci je třeba nějak vyřešit.
Než jsme se dostali do fáze, kdy bychom nazvali věci pravými jmény a řekli si například, že dětské dluhy jsou nemravné a je třeba tuto věc skutečně napravit, začala nás ohrožovat ekonomická krize a začaly se blížit volby. Snaha zbavit se Andreje Babiše za každou cenu dost možná vynese na výsluní strany, které svou politikou v minulosti způsobily sociální problémy milionů lidí, a nově nastupující trend můžeme vycítit už teď, jakkoli si jeho signály většina společnosti uvědomuje jen málo. Když se podíváme na zákony, které se týkají sociální oblasti, a na rozpravy, jež se k nim na půdě poslanecké sněmovny vedou, můžeme celkem jasně zahlédnout, jak bude vypadat realita příštích let. Asociální souznění stran, jako jsou ODS, TOP 09 a KDU-ČSL, není překvapivé, i když u lidovců je spíš dáno výhledem na budoucí koalici. Trochu překvapivější by pro někoho mohla být shoda, kterou například při aktuálně projednávaném zákoně o hmotné nouzi tyto strany nacházejí s komunisty a SPD. Pokud jde o vládní ANO, které jistě nikdy nebylo levicovým subjektem, jak jej část médií ráda prezentovala, podíváme-li se na to, jak tato strana hlasuje ohledně sociálně nejslabších, je tendence k pravicové přísnosti na chudé celkem zřetelná. Však už také Babišovu hnutí nekonkuruje sociální demokracie. Mnohdy lavírující piráti, kteří nechtějí působit nezodpovědně a rozhazovačně, sociální agendu nejspíš nezachrání. A jestli se dostane do sněmovny ČSSD, pak nás stejně nespasí, protože skutečných sociálních demokratů je v ní pomálu.
Podaří-li se projednávanou novelu zákona o hmotné nouzi prosadit, budou moci obce omezit těm nejchudším příspěvek na živobytí a doplatek na bydlení. A to třeba i za to, že poruší vyhlášky, které se následně ukážou jako protiústavní. Lidem, kteří se kvůli nízkým mzdám, špatným zákonům, nedostupnosti bydlení a roky neřešeným problémům dostali na dno, budou obce moci vzít i to málo, čím je drží společnost nad vodou, tedy základní peníze na bydlení a jídlo. Jako zákonitý důsledek lze očekávat mnohem častější odebírání dětí rodinám a zvýšení kriminality.
Takový zásah do stávajícího systému vlastně není ani tak pravicový, jako neuvěřitelně krátkozraký, protože nepodporuje ani osobní odpovědnost, jen bude srážet spoustu lidí na dno. Implicitně rasistická argumentace, která se ve sněmovně objevuje, má veřejnost uklidnit, že „nás“ se takový zákon nedotkne. Jenže to je omyl. Reálně nastupující ekonomická krize může dostat do problémů i člověka, který si dosud nedokázal představit, že by mohl někdy záchrannou síť v podobě příspěvku v hmotné nouzi potřebovat. Kromě toho se novela dotkne společnosti jako celku tím, že se opět zvýší počet lidí, kteří vypadnou ze systému. Dopady skutečné sociální politiky jsme nemohli zatím ani pocítit, protože žádné opravdu sociální zákony de facto nevznikly, a tak to budeme opět zkoušet se starou dobrou přísností na chudé a s rétorikou o zneužívání sociálních dávek. Čekají nás krušné roky.
Autorka je redaktorka Alarmu.