Sovětský režim sice s ruskými anarchisty zatočil krátce po revoluci v roce 1917, neváhal však využívat jmen starých revolucionářů, jakkoli patřili mezi ideové odpůrce bolševiků. I z těchto důvodů se jméno Petra Kropotkina v éře Sovětského svazu nezřídka objevovalo v místopisných názvech a součástí veřejného prostoru zůstalo dodnes.
Životní příběh Petra Alexejeviče Kropotkina patří k řadě osudů, které sovětská moc využila ve svůj prospěch. Anarchistický kníže uprchl z Ruska, byl pronásledován tajnou policií, odseděl si své ve vězeňských celách, proslavil se jako vědec a také ovšem patřil k jádru revolučního hnutí. Takový život je jako stvořený pro propagandistické účely. V sovětském Rusku byl proto Kropotkinův odkaz dobře viditelný – a v menší míře to platí i pro současné Rusko. Kropotkinova osobnost se však často zplošťuje a jeho jméno je známé především díky různým místopisným a jiným názvům. Tak bylo na počest ruského anarchisty pojmenováno město na řece Kubáň v Krasnodarském kraji, stanice moskevského metra, náměstí, ulice, a dokonce i značka piva.
Přední vědec a cestovatel
Zmíněná stanice Kropotkinskaja byla otevřena 15. května 1935 jako součást první etapy výstavby moskevského metra pod názvem Palác sovětů. Měla se stát podzemní halou velkolepé stavby plánované v místě, kde byl v roce 1931 zbořen a na přelomu tisíciletí znovu postaven chrám Krista Spasitele. Svého současného názvu se stanice v centru Moskvy dočkala v roce 1957 – její přejmenování bylo spojeno se Stalinovou snahou posílit pozici ruských vědců ve světě. Kropotkinovy anarchistické myšlenky se z oficiálních výkladů postupně vymazávaly a stále více se o něm mluvilo pouze jako o významném geografovi a cestovateli. V rámci pokusu o přepsání jeho odkazu se na počátku padesátých let na Novoděvičím hřbitově v Panteonu ruské slávy objevil nový náhrobek s nápisem „Přední vědec a cestovatel P. A. Kropotkin“. Samozřejmě, že zde není ani zmínka o anarchismu. Jak by se také mohla objevit, když podobně slavný ukrajinský anarchista Nestor Machno byl zobrazován jako ryze záporná postava a boj režimu proti anarchismu vrcholil už na počátku dvacátých let minulého století. Oproti tomu Kropotkinovo jméno se v oficiálním diskursu v souvislosti s anarchismem objevovalo zřídka, a tak mohly ulice a náměstí nést jeho jméno.
Proč byla čest reprezentovat na veřejnosti sovětskou vědu a revoluční myšlení prokázána zrovna Kropotkinovi? Možná proto, že se v zásadě nikdy nestavěl otevřeně proti bolševikům. Kromě toho patřil k legendárním revolucionářům, byl renomovaným vědcem – a skutečný vliv mezi ruskými anarchisty neměl. Ztratil ho, když během první světové války začal zastávat pozice Dohody a poté, co se vrátil do Ruska, podporoval prozatímní vládu. V roce 1917 liberální noviny jako Reč, Petrogradskaja gazeta nebo Russkoje slovo předkládaly veřejnosti „dobrého anarchistu“ Kropotkina jako kladný příklad vlastenecké pozice oproti „špatným anarchistům“ z Durnovy vily, kteří tehdy obsadili dům předrevolučního generálního guvernéra Moskvy.
Revoluční příběhy
Díky osobním kontaktům s několika anarchistickými vůdci dožil Kropotkin svá poslední léta po roce 1918 v ústraní v Dmitrově, ale ani předtím se v anarchistických kruzích skoro nepohyboval. Po revoluci na veřejnosti obecně vystupoval jen málo a rozhodně se nedá hovořit o tom, že by se připojil k bílým nebo k rudým. Kromě toho šlo především o veterána revolučního hnutí, který na rozdíl od Safona Burceva nebo Nikolaje Čajkovského veřejně nepodnikal žádné aktivity proti bolševikům. Kvůli činnosti revolucionářů z takzvaného Čajkovského kruhu byla dokonce Čajkovského ulice v Petrohradě přejmenována na ulici Skladatele Čajkovského, aby si lidé náhodou oba jmenovce nepopletli.
Nová vláda potřebovala upevnit svou legitimitu a autorita některých veteránů revoluce při tom byla využívána ve prospěch systému. Docházelo tak k různým nesrovnalostem. Někteří badatelé například naznačují, že to byl básník a anarchista German Lopatin, jenž podnítil člena Lidové socialistické strany Leonida Kannegisera k atentátu na předsedu petrohradské Čeky Moiseje Uritského. Když ale na konci roku 1918 Lopatin zemřel, režim mu uspořádal okázalý pohřeb a ve vydavatelství petrohradského Sovděpa mu dokonce vyšla kniha.
Větší část veteránů revolučního hnutí, kteří zůstali v Rusku, víceméně rezignovala na boj proti nadvládě bolševiků a bolševici se zase rádi chopili jejich revolučních příběhů. Začali se prezentovat jako dědicové narodniků, mezi jejichž ideové zakladatele patřili Alexandr Gercen a Nikolaj Černyševskij, či narodovolců, ruské levicové teroristické organizace, která se proslavila atentátem na cara Alexandra II. Podobné zacházení se týkalo i některých vědců, byť byli politickými odpůrci bolševiků – jako mineralog a geochemik Vladimir Ivanovič Vernadskij, jenž byl roku 1917 v ústředním výboru kadetů, nebo fyziolog a psycholog Ivan Petrovič Pavlov, který se nikdy netajil svou nenávistí k Leninovi. Někdy režim dokonce zasloužilým revolucionářům nebo vědcům zajišťoval lepší existenční podmínky nebo jim dopřál méně přísný dohled na jejich soukromý život. Kropotkina navíc zařadili do seznamu příslušníků „starší generace revolucionářů“, což v dobové hantýrce znamenalo hlavně předchůdce komunistů. Jeho slávu pak pomáhaly šířit výše zmíněné názvy ulic a náměstí nebo třeba vydání kuriózní dětské knihy Petropavlovská pevnost z roku 1982, jež popisuje Kropotkinův slavný útěk z vězení.
Spor o dědictví
Vztahování se ke Kropotkinovu odkazu je v jistém ohledu komplikované. Záhy po jeho smrti v únoru 1921 se k němu totiž začala hlásit nejen sovětská vláda či vědecká komunita, ale opětovně i anarchisté. Politický aktivista a anarchista Alexandr Berkman se stal prvním tajemníkem Kropotkinova pamětního výboru, který vznikl záhy po pohřbu černorudého revolucionáře a existoval do roku 1939. Rozdělení Kropotkinova odkazu mezi sféry zcela odlišných skupin je ostatně patrné dodnes. Současní ruští anarchisté znovu vydávají jeho díla, přičemž ta nejzajímavější vycházejí v nakladatelství Common Place. Organizují se podnětné, ale i bizarní kropotkinovské konference. Do „sporu o dědictví“ nedávno dokonce vstoupil i kapitalistický trh, když pivovar v krasnodarském Kropotkinu začal vyrábět velmi průměrné pivo s portrétem anarchistického knížete na etiketě.
Autorka je komparatistka.