Klube se jaro. Jenže znáte to: jen letmým cvaknutím z něj bude léto, dny se začnou zkracovat a bude podzim. A až nám na podzim bude smutno, tak jako každý rok, z toho, že další rok je v háji, ale tentokrát i jedinečně, z toho, že sliby o proočkovanosti a návratu k normálu se ukázaly být jen dalšími kecy, vzpomeňme si, že na podzim před padesáti lety začal David Bowie nahrávat své nejikoničtější album: The Rise and Fall of Ziggy Stardust and the Spiders from Mars. Že tohle album zrálo dobře, dokazuje také až překvapivá aktuálnost příběhu o hudebním mesiáši a konci světa.
Album otevírá skladba Five Years, jež končí silně apokalyptickým motivem společnosti či civilizace, které zbývá pět let do anoncovaného zániku. V dalších písních se toto výchozí téma rozvíjí a provazuje s dalšími, především s motivem zvěstovatele či prostředníka, kterým je titulní postava alba. Člověk je až do konce okouzlen sugestivností fragmentárního, ale silného příběhu, který album vypráví, a tudíž mu nejspíš ani nevadí, že se původně nastíněná příběhová linie úplně vytratí: Do centra se dostanou osudy a pocity Stardusta, Starmana a dalších aktérů, ale zda – a případně pak jak – ta civilizace po pěti posledních dekadentních letech zanikla, se vlastně vůbec nedozvíme.
Dá se to vykládat dobově: sedmdesátá léta se ze zpětného pohledu historie popkultury jeví skutečně jako éra, jíž dominuje egocentrický subjekt, tedy „já“, a ne svět kolem nás. A Bowie tu divnou dekádu tím výjimečným albem spolunastavuje, takže není divu, že namísto apokalypsy nakonec nabídne příběh smutných konců různých narcisů.
Ale s trochou odvahy se dá to LP vykládat i jako Bowieho prorocká vize: Ziggy Stardust je album o distanční výuce! Zvěstovatel potlačí zvěstované sdělení tím, že si sám stoupne do centra. A totéž se děje v distanční výuce: zdá se, že jde o sdělení, jenže toto sdělení (diseminace vzdělanosti) je odsunuto na vedlejší kolej a je jen předstíráno; tak jako hudební hvězdy u Bowieho předstírají zájem o publikum. Do centra se prosazuje samotný nosič sdělení, protože ten běží, svítí, zní – je takovou glamrockovou narcistní hvězdou. Distanční výukou se toho moc nesděluje, ale vytváří se působivý dojem efektivního sdělování. Proto se k ní tak hrdě hlásí fakultní i univerzitní manažeři a úředničtí vykazovatelé, proto se i ministr školství tváří, jako že lépe snad už ani být nemůže. Hrdiny doby jen už nejsou třpytky na hrudi a boty na hodně vysokých podpatcích, ale kamera, mikrofon a desítky položek, které lze v Teams či Zoomu aktivovat.
Když nás před čtyřiceti roky univerzitní plukovníci vychovávali na vojáky, nutili nás běhat s bakelitovým kufříkem po motolských kopcích a čas od času zalehnout, zatočit kličkou a pak do mikrofonu spustit: „Tady Orel, volám Káně, jak mě slyšíte, přepínám.“ A z druhé strany se ze sluchátka ozvalo: „Tady Káně, volám Orla, slyším vás dobře, přepínám.“ Tehdy jsem si myslel, že udržování komunikačního kanálu, aniž by bylo co tím kanálem poslat, plyne ze cvičného modu, a že až pojedeme údolím Rýna dobýt Paříž, dráty se budou pod informacemi prohýbat. Po roce distanční výuky se opět cítím jak v těch motolských kopcích.
Učit distančně je totéž jako snažit se upéct pizzu v mikrovlnce, protože k peci na pizzu teď přístup není, ale kvůli tomu přece nepřestaneme pizzu nabízet, že. Nástroje, kterými školám softwaroví giganti trn z paty vytrhli, čímž svoji humánnost na věky dokázali, byly vytvořeny pro zdánlivě podobné, ale přitom zcela jiné kontexty a situace. Jsou to nástroje na porady menších týmů, kde se všichni dobře znají a každý má přesnou pozici v hierarchické síti, a slouží dobře přenosu jednoznačně formulovaných informací. Jsou to nástroje na diseminaci rozkazů, úkolů, pokynů čili nástroje komunikace v korporátu. Špatně ale přenášejí složitější myšlenkové procesy, emoce, bloudění, váhání, ztracenost, jež jsou pro školu a cestu k vědění zcela klíčové. Nesuplují chybějící prostor třídy, ale naopak neustále upomínají na to, že jsou čímsi Jiným. Člověk se nevinně zeptá: Rozumíte tomu? Ve třídě by stačil půlvteřinový oční kontakt. V online prostoru nastane minutové ticho, během nějž se každý sám sebe v duchu ptá, proč bych měl odpovídat právě já, až do chvíle, kdy nejbystřejším dojde, že bez odpovědi se to nikam neposune. Takže šťastný pedagog zaslechne vzdálené „Ano“, jenže distortované jak zpěv na raných albech Franka Zappy. Ze samé radosti nedohlédl, která z kružnic na okamžik zakmitala, takže netuší, kdo se obětoval, čili ani nemůže posoudit relevanci onoho souhlasu. Bude chtít obětovat další tři minuty na pokus zeptat se, kdo to promluvil?
Je tragédie, že politická reprezentace této země pojala distanční výuku jako důkaz svých schopností zvládnout dopady koronakrize na školství a zároveň jako štít, jímž lze po celý rok odklánět apely k obnově normální výuky floskulemi typu „My bychom strašně rádi děti do škol pustili, ale situace to zatím neumožňuje“.
Když máte pouze mikrovlnku, měli byste hledat, co snesitelného by se s ní dalo vlastně uvařit. I za cenu, že na týden zavřete, původní zásoby vyhodíte a změníte zavedený styl podniku. U nás ale už takřka rok kupujeme pizzu pečenou v mikrovlnce v podniku, kde po celý ten rok věnují veškerou energii i čas na to, aby zakamuflovali, že je z mikrovlnky, a ne z pece. Ale proč jim to nevěřit ve světě, kde je možné, že Milan Hnilička, smutný hrdina posledních dnů, je řádným členem vědecké rady FTVS UK? Vzdělání maturitní a nadstandardní schopnost stavět se do cesty letícím předmětům; člověk by čekal, že v určitých fyzikálních oborech by mohl snad na chvíli posloužit jako zkoumaný materiál. A vida, on nám rozhoduje o udílení docentských a profesorských hodností. Distanční výuka mu jistě vyrobí následovníky.
Autor je literární teoretik a vysokoškolský pedagog.
