K frankofonní literatuře se přistupuje, jako by byla podřízená literatuře francouzské. Snaha o pozitivní diskriminaci autorů, které spojuje tmavá barva pleti, ale může vést k jejich ghettoizaci. Možná je načase pochopit, že národní francouzská literatura je součástí světové frankofonní produkce.
Mluvíme-li o frankofonní literatuře, jako první se nám automaticky vybaví literatura psaná mimo území Francie, jejímiž autory jsou nejčastěji obyvatelé bývalých francouzských kolonií. Tato zevšeobecňující definice je pro veřejné povědomí dostačující a vede k rychlému ukončení případných diskusí. A mohla by být použita i pro označení literatur ze všech bývalých kolonií bez ohledu na národnost kolonizátorů.
Francouzská literatura v užším slova smyslu, tedy psaná ve francouzštině obyvateli metropolitní Francie, sloužila vždy jako měřítko pro národní literární tradici, ale i pro postavení mezi ostatními „velkými literaturami“, které měly vytvářet univerzální model pro literární tvorbu.
Strážní věž
Frankofonní literatura je v tomto kontextu vnímána pouze jako okrajová, obíhající okolo literatury francouzské, své zploditelky. Takový obraz a klasifikace francouzské literatuře v konečném důsledku škodí – v anglofonním, hispánském a lusofonním prostředí „literatury odjinud“ touto hierarchizací netrpí.
Jsou frankofilní spisovatelé – tímto pojmem označuji autory, kteří nepocházejí z frankofonních zemí, ale rozhodli se psát francouzsky – často automaticky řazeni do francouzské literatury právě díky této hierarchizaci? Andreï Makine, Emil Cioran, Jorge Semprun, Milan Kundera či Samuel Beckett jsou označováni jako čistě francouzští autoři, zatímco Ahmadou Kourouma, Mongo Beti či Sony Labou Tansi stále patří mezi autory zahraniční, přestože píší ve francouzštině.
Dlouho jsem prostoduše snil o začlenění frankofonní literatury do literatury francouzské. Postupem času jsem si však uvědomil, jak moc jsem se mýlil. Frankofonní literatura je rozsáhlý celek, jehož chapadla obepínají několik kontinentů. Její obsah se nyní konkretizuje a zejména na anglofonních univerzitách se začíná jasně projevovat její nezávislost.
Francouzská literatura je literaturou národní. To ona by se měla začlenit do velkého frankofonního celku. Pouze tak bude možné vystavět strážní věž, která lépe ochrání francouzský jazyk a vrátí mu jeho bývalou prestiž a postavení. Je potřeba se oprostit od předsudků, vrátit se k vybraným definicím a uvědomit si, že je sebedestruktivní stavět francouzskou a frankofonní literaturu proti sobě.
Toto rozlišování mají nepopiratelně na svědomí v první řadě francouzští nakladatelé, kteří Afričanům vyhrazují zvláštní literární kolekce. Údajně tak africké autory zviditelňují. Ale i nebezpečná ghettoizace má své meze. Znevažuje projevy celého jednoho světadílu a nabízí stádní literaturu, jejíž opodstatnění spočívá leda v identičnosti barvy pleti spisovatelů nebo totožnosti místa, odkud pocházejí. Tito autoři jsou marginalizováni, balkanizováni, vězněni, izolováni a nevratně odsouzeni nést břímě ideologie, která je zbavuje tvůrčí nezávislosti. Budou se vzpouzet, jejich křik však nedolehne o moc dál než na konec slepé ulice.
Příslušníci jednoho jazyka
Bernard Mouralis, emeritní profesor z Univerzity Cergy Pontoise, nevěřícně kroutí hlavou: „Kritika se ovšem, stejně jako v minulosti, v textech těchto autorů často snaží vyčmuchat nějaké africké specifikum: co nakladatele vede k tomu, aby dílům afrických spisovatelů vyhrazovali zvláštní kolekce? A co takoví knihkupci, těm snad dává smysl těmto autorům věnovat zvláštní regály?“
Těmto nakladatelům je nicméně nutno přičíst k dobru, že jednají v dobré víře, s chvályhodným záměrem plným naděje, že nastolují pozitivní diskriminaci. Jakmile však nějaká iniciativa začne autory paralyzovat, je třeba se uchýlit k plánu B: integraci těchto tvůrců do společného literárního prostoru, do prostoru, kde zrno od plev odděluje výhradně jedinečnost pera…
Při výuce v Michiganu míchám všechno dohromady. Národnosti autorů jsou mi pro smích. Otázka, kterou si kladu, zní následovně: „Je text napsán francouzsky, nebo ne?“ Pokud ano, jedná se o text frankofonní. Takže zpracovávám-li nějaké literární téma, snažím se vyvarovat sebemenšího rozlišování mezi literaturou francouzskou a frankofonní.
Frankofonní spisovatel je roven kulturnímu správci, strážci nadpozemského víření. Frankofonní spisovatel je zajisté někým, kdo těží z dědictví francouzského písemnictví, ale také do velkého celku přispívá vlastním dotekem, takovým, jaký boří hranice, stírá rasy, sbližuje světadíly. Společenství, jemuž dává vzniknout, už tedy nepojí nic jiného než jazyk a tvůrčí svět. Frankofonní bratrství je na cestě. Už nebudeme příslušníky nějaké země nebo kontinentu, ale určitého jazyka. A naše sblížení už bude jen sblížením tvůrčích světů…
Autor je spisovatel.
Z francouzského originálu La francophonie, oui, le ghetto: non! La littérature francophone n’appartient pas aux lettres françaises (Le Monde, 2006) přeložily Aneta Fáberová a Marie Jiříčková.
