K frankofonní literatuře se přistupuje, jako by byla podřízená literatuře francouzské. Snaha o pozitivní diskriminaci autorů, které spojuje tmavá barva pleti, ale může vést k jejich ghettoizaci. Možná je načase pochopit, že národní francouzská literatura je součástí světové frankofonní produkce.
Mluvíme-li o frankofonní literatuře, jako první se nám automaticky vybaví literatura psaná mimo území Francie, jejímiž autory jsou nejčastěji obyvatelé bývalých francouzských kolonií. Tato zevšeobecňující definice je pro veřejné povědomí dostačující a vede k rychlému ukončení případných diskusí. A mohla by být použita i pro označení literatur ze všech bývalých kolonií bez ohledu na národnost kolonizátorů.
Francouzská literatura v užším slova smyslu, tedy psaná ve francouzštině obyvateli metropolitní Francie, sloužila vždy jako měřítko pro národní literární tradici, ale i pro postavení mezi ostatními „velkými literaturami“, které měly vytvářet univerzální model pro literární tvorbu.
Strážní věž
Frankofonní literatura je v tomto kontextu vnímána pouze jako okrajová, obíhající okolo literatury francouzské, své zploditelky. Takový obraz a klasifikace francouzské literatuře v konečném důsledku škodí – v anglofonním, hispánském a lusofonním …
