Uvěznění Pabla Haséla za urážku královské koruny a podporu terorismu vypovídá hodně o povaze španělské demokracie. K případu došlo před čtyřicátým výročím neúspěšného vojenského puče, v době, kdy král Filip VI. a většina španělského parlamentu oslavovali údajné zásluhy monarchie o návrat demokracie. Zároveň probíhaly protesty.
Na začátku února španělský rapper Pablo Hasél oznámil, že dostal výzvu k nástupu do vězení, mimo jiné za urážku královské koruny. Hasélovi byl trest vyměřen v roce 2018 za příspěvky na Twitteru a také za píseň, v níž se nevybíravě vyjadřoval o bývalém králi Juanu Carlosovi i jeho synovi a nástupci. Přitom pouze expresivním způsobem poukázal na věci, které veřejně probírala media, například na korupční kauzy bývalého španělského krále. Nejvyšší soud ovšem přihlédl i k dalším textům na Twitteru, v nichž se Hasél pochvalně vyjadřoval o katalánské komunistické organizaci GRAPO, kterou španělský stát považuje za teroristickou. Obvinění z podpory terorismu nicméně působí značně alibisticky a prokuratura ho zřejmě doplnila, aby zmírnila negativní ohlas žaloby za urážku majestátu.
Zdiskreditovaná monarchie
V polovině února si katalánská policie pro Haséla přišla na univerzitu v Lleidě, kam se s několika příznivci uchýlil. Zpěvák uvedl, že dostal několik nabídek na vycestování do zahraničí, podobně jako někteří katalánští politici stíhaní za uspořádání referenda o nezávislosti v roce 2017. Odchod do zahraničí, kde by španělská žádost o vydání měla podstatně omezené šance na úspěch, však odmítl. Chtěl, aby jeho zatčení odhalilo brutální tvář španělského státu. „Ani tato represe nás nezlomí,“ řekl při zatýkání.
Brutalita státu se záhy skutečně ukázala při protestech proti rapperovu uvěznění, které proběhly v Madridu a Barceloně. Policie použila násilí a desítky demonstrantů zranila. Jedna z demonstrujících přišla o oko. Policie se chovala takto brutálně patrně i kvůli tomu, že měla politické krytí většiny španělských stran včetně vládnoucích socialistů. Proti tvrdým zásahům protestovali pouze levicoví katalánští separatisté a hnutí Podemos. Tuto kombinaci nenechala bez komentáře pravice, která je v otázce „jednoty státu a institucí“ již zcela hegemonizována krajně pravicovým uskupením Vox.
Protesty v ulicích, které je v době covidové krize těžké uspořádat i ospravedlnit, protože nemalá část společnosti (i levice) dnes v každé demonstraci vidí potenciální semeniště nákazy, každopádně ukázaly, že řada Španělů nestojí o to, aby monarchie požívala speciální ochrany a privilegií. Koneckonců, skutečnost, že se o podivných stycích Juana Carlose začalo psát tak pozdě, je dána i aurou nedotknutelnosti, ke které přispěl zákon o urážce královské koruny. Monarchie je přitom zdiskreditovaná nejen mezi mladými Španěly, ale ve většině společnosti, jak ukazují průzkumy veřejného mínění. Jako zcela odtržené od reality proto působily připomínkové akce ke čtyřicátému výročí neúspěšného puče z roku 1981, při nichž před španělskými zákonodárci vystoupil král Filip VI. s projevem oslavujícím jeho otce. Této parlamentní seance se odmítly zúčastnit některé regionální strany a i vicepremiér Pablo Iglesias upozornil, že návrat krále nebyl nutnou podmínkou pro obnovení demokracie ve Španělsku.
Neúplná demokracie
V případě Haséla i ostatních kritiků monarchie se pravicová opozice zaměřila na Podemos. Toto levicové hnutí je prakticky každodenně obviňováno z nedostatečné státotvornosti. Kritikám, jejichž ideové schéma jasně pochází od krajní pravice, ovšem čím dál více přizvukují i někteří socialističtí politici. Část z nich spojenectví s Podemos a levicovými regionálními stranami nikdy nestrávila a zřejmě by preferovala nějakou formu spolupráce s pravicovou opozicí. Podobný krok ale v minulosti socialisty poslal na mnoho let do opozice.
Kauza Hasél dopadla i na katalánskou politiku. V polovině února se konaly volby do katalánského parlamentu, které sice vyhráli socialisté, ale separatistické strany znovu získaly většinu křesel a tentokrát i většinu hlasů. Druhou nejsilnější stranou se stala Republikánská levice Katalánska (ERC), která již před volbami uzavřela dohodu o spolupráci s pravicovou separatistickou stranou Junts. A právě s ní se představitelé ERC střetli ohledně zásahů katalánské policie proti demonstrantům, když Junts policisty „před výtržníky“ bránila. ERC tak má stále větší dilema, zda pokračovat v „národněosvobozenecké frontě“ s pravicí, či se snažit najít shodu s levicovými organizacemi, které jsou však vůči cíli samostatného Katalánska přinejmenším vlažné.
Zatčení Pabla Haséla přišlo v době, kdy se ve Španělsku debatovalo o tom, zda je tamní zřízení úplnou demokracií. Otázku nastolil Pablo Iglesias, jehož strana dlouhodobě tvrdí, že demokracie v zemi není dostatečná. A nejedná se jen o sociální a ekonomické nerovnosti. Ve Španělsku stále existuje tichá aliance mezi konzervativními politiky a představiteli justice, kteří neustále mobilizují proti potenciálním vlastizrádcům a rozvracečům. Z těchto ideologických premis vychází také perzekuce katalánských politiků, kteří se podíleli na organizaci referenda o nezávislosti. Díky tomu je Španělsko jedinou zemí Evropské unie s politiky v exilu.
Demonstranti, Podemos a některé další levicové strany v současnosti žádají pro zpěváka milost. Tu by ale museli podpořit i socialisté, kteří se k tomuto kroku vůbec nemají, jakkoli i jim by udělení milosti vyřešilo několik problémů: Hasél by přišel o pověst mučedníka a vláda by ukázala, že si umí poradit i s takto choulostivými případy. Brutalita a falešný pocit státotvornosti ale zatím vládnou i v největší španělské vládní straně. Nemalá část socialistů si stále myslí, že levici může nahradit středovou politikou. Ta však ve Španělsku postupně přestává existovat, protože pravici čím dál silněji ovládají myšlenky ultrapravice. Pouliční protesty naštěstí ukazují, že ve společnosti tento trend není zdaleka tak jednoznačný.
Autor je spolupracovník redakce.
