Reportáž z února - sloupky psané na vodu

K rodnému domu přijíždíme silnicí od hřbitova, která mezi nízkými domky a oplocenými mezemi prudce klesá k náměstí. Náš reportážní tým je skromný – já a fotograf, který řídí vůz. Únor. Strašný mráz. Jedeme krokem.

Na hřbitově chybí jedna stoletá rohová lípa.

„Zastav. Vyfotil bys mi ji?“

Těsně předtím, nežli se náměstí před námi rozevře – nevlídně prostorné, liduprázdné a přeškrtnuté hnusnou černou zatáčkou přesně tak, jak jsem si cestou představoval –, zahlédnu mezi dvěma domky proužek zmrzlé zahrady s okrajem kolny. Jako by mi tu ubohou mezeru s plaňkami, světlehnědými slepicemi zobajícími led ze zrezlé plechovky a s králičí kůží, promrzlou na kost, někdo mrsknul mezi oči.

V tu chvíli se ztrácím!

Je v ní všechno.

Ale co všechno?

O několik krátkých interview na téma únorové zahrady s promrzlou králičí kůží, v níž je všechno, se na náměstí pokoušíme neúspěšně. Místní, na které dlouho čekáme, jsou podezíraví a nemluvní! A je jim …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky