Reportáž z února - sloupky psané na vodu

K rodnému domu přijíždíme silnicí od hřbitova, která mezi nízkými domky a oplocenými mezemi prudce klesá k náměstí. Náš reportážní tým je skromný – já a fotograf, který řídí vůz. Únor. Strašný mráz. Jedeme krokem.

Na hřbitově chybí jedna stoletá rohová lípa.

„Zastav. Vyfotil bys mi ji?“

Těsně předtím, nežli se náměstí před námi rozevře – nevlídně prostorné, liduprázdné a přeškrtnuté hnusnou černou zatáčkou přesně tak, jak jsem si cestou představoval –, zahlédnu mezi dvěma domky proužek zmrzlé zahrady s okrajem kolny. Jako by mi tu ubohou mezeru s plaňkami, světlehnědými slepicemi zobajícími led ze zrezlé plechovky a s králičí kůží, promrzlou na kost, někdo mrsknul mezi oči.

V tu chvíli se ztrácím!

Je v ní všechno.

Ale co všechno?

O několik krátkých interview na téma únorové zahrady s promrzlou králičí kůží, v níž je všechno, se na náměstí pokoušíme neúspěšně. Místní, na které dlouho čekáme, jsou podezíraví a nemluvní! A je jim zima. Něco se ale přece dozvídáme.

„Takovej nečas nám vezete, holoto,“ volá na nás vysokým hlasem Růžena Špácalová s taškou na kolečkách, směje se v páře, co jí lítá z pusy, a hrozí a pospíchá, ani na chvilku se nezastaví.

„Dobrý den, paní Špácalová,“ zkoušíme to. „Dala byste nám prosím krátký rozhovor?“

„Vlezte mi na záda. Co by stará baba vykládala? Hledím si svýho – a to je celý,“ ohlíží se Špácalka a letí dál.

„Vod řečí jsou tady jiný, za těma musíte!“ ožene se maličká čiperná žena v šátku a brýlích, která nechce prozradit své jméno. Přeběhne rynek, u kostela Nanebevzetí zahne k lesní správě a rozplyne se v mrazu dřív, nežli se stihneme zeptat podruhé, zdvořileji. Znám ji. Ale kdo to je? Paní Studničková? Kostohryzová? Slepičková? Šafratová?

„V pondělí má pohřeb Fiala, pochovaj ho do Filipovýho. Myslela jsem, že se něco dozvím, ale maj funus kvůlivá sajrajtu rodinnej. Jinak nic nevím, nikam jsem v tý poledovici nešla,“ odpovídá paní Božena Flígrová, která oslaví dvaaosmdesáté narozeniny a bydlí na náměstí, na otázku, jak se jí daří.

„Fiala? Ten z pošty?“ ptám se.

„Ale kdež. Poštmistr byl Januš. Bydleli kousek vod Fialů, to tě plete, chlapče. Fiala truhlář!“

„A jak se, paní Boženko, máte?“

„Jak bych se měla, Petříčku? Dyť povídám – lidi padaj jako mouchy a jeden se ani na funus nedostane. Chmelenská umřela, Kremličková umřela, do školy se mnou chodila, furt nový úmrtí, šla ráno do koupelny a nevozejvá se, Kremlička tam šel, ale už ji akorát chytil do náručí, praskla jí céva. Včera tu byli z Labů, Miládka letěla pro pórek, pak pro injekci, už ji má. Tady u mě praskla roura, co vede dolu, mám to plný ledu. Franta Budil se tu stavil, dražili mu barák, jsou s Mařkou na dlažbě, má sedm milionů dluhů, všechno napucovaný a nesplácí, měl odklady, a teď už konec, musej se vystěhovat. Má rakovinu nevím čeho a Mařka prsu. Tak pudou voba. Jak je ten barák u hřbitova, co patří Žížalovům, tak jim zavolal, že by tam bydleli v nájmu. Otevřeli to a – všechno mokrý a promrzlý, almary celý potažený bílou plísní, boží dopuštění. Kdyby Žížalka vstala z hrobu a tohle viděla, tak je zas mrtvá. Ryšavýmu umřela žena na covid a pes taky! Němečková je po smrti. Němeček se z toho zhroutil a má taky covid. Tak tam bude volná chalupa. Pepíkovi Maršíčkovýmu, co mi vozil peřiny, našli nádor na slinivce, už nemá ani osmdesát kilo, ze sto dvaceti. Melicharová už je taky pryč. Hospoda už není. Stejně by byla zavřená. Říha umřel a banka to zabrala. Exekutoři byli snad prej hodný, vemte si almaru, povídali, jestli chcete. Říhovka ale chtěla jen svršky. Včera jsem musela na poštu – povídám, životní výkon, chodník jedna mydlina. Třásla jsem se doma hodinu. Houdka jsem neviděla, asi stoná…“

(Pokračování příště. Ale možná taky ne.)