editorial

„Rozsah ženských svobod je obecným principem veškerého sociálního pokroku,“ napsal utopický socialista Charles Fourier v roce 1808. Přestože je termín utopický spojen s neplodným snílkovstvím, Fourierův výrok ukazuje, že utopické myšlení umělo odhalovat budoucnost daleko přesněji než soudobá reálpolitika. Podobně jako Jules Verne i utopisté předjímali – často rovněž románovou formou – technologické i sociální výdobytky nadcházejících staletí. Konec 20. století představoval i konec jedné éry utopické tradice, jež měla vyvrcholit a následně i padnout se Sovětským svazem. Toto číslo lze chápat mimo jiné i jako položení otázky, zda krach komunistického projektu provždy zdiskreditoval utopické aspirace, z nichž vyšel, nebo je naopak důvodem, proč se k nim vrátit. Přitakat utopii znamená dát přednost fragmentu, nápadu a dobrodružství před programem a šestá letošní Ádvojka se stává průvodkyní po utopickém archipelagu. Je možné plout od připomínky stopadesátého výročí Pařížské komuny přes reflexi multižánrového solarpunku až k roli utopií v urbanismu a architektuře ve zbrusu nové rubrice Veřejný prostor, o niž se bude starat Alžběta Medková. V dystopické současnosti našich osamělých, lockdownem izolovaných ostrovů může být čtení o utopiích obzvlášť inspirativní díky tomu, že představují princip naděje. Tu patrně nejlépe v aktuálním čísle artikuluje úryvek z básnického cyklu Zimní cesta do Prahy rakouské spisovatelky Ingeborg Bachmann: „Zde se mnou slovo hraničit smí v pokoji a míru./ Když Čechy leží u moře, uvěřím ještě mořím./ Jestliže mořím uvěřím, pak začnu doufat v zem.“