Více než dva týdny na přelomu února a března deník Právo ohlašoval na titulní straně příchod spasitele, který může zatočit s koronavirovou epidemií. Za propagaci ivermektinu, odčervovací pasty pro koně, se oficiálně postavil šéfredaktor listu Zdeněk Porybný v komentáři nazvaném Když všichni mlčí, někdo křičet musí ve vydání ze soboty 6. března. Přiznal, že opravdu jde o cílenou kampaň, která má zachránit životy, a že s propagací ivermektinu na titulní stránce nepřestane, dokud se pastou nezačne léčit. Problém s používáním ivermektinu při léčbě lidí spočívá v tom, že moc nevíme o jeho vedlejších efektech, ale ani o jeho účinnosti. Studie stále probíhají a zatím se nezdá, že si nemocní doma namažou na chleba trochu koňské pasty a bude po pandemii. Pochybnosti budí i to, že skalním příznivcem ivermektinové léčby je poslanec Lubomír Volný, zvaný Flákanec. Protlačování veterinárního prostředku Právem je nicméně důkaz, že média události nejen reflektují, ale často také vytvářejí.
J. G. Růžička
Tříhodinový pořad Národ sobě, kultura tobě nebyl ani tak koncertem, jako spíš zdařilým plesem společností Metronome Prague, Národní divadlo a ČT art. Galavečera se účastnilo na šesti improvizovaných pódiích čtyřicet kapel, tři sta účinkujících a celou tu parádu z pohodlí svých domovů sledovalo 375 tisíc osob. První etapa večera byla určena konzervativnějším divákům ČT1, kteří poté dostali šanci nepřepnout na ČT art, posléze si však na své přišli fanoušci současného popu a kolem jedenácté večer už přenos připomínal solidní party v přecpaném podzemním klubu. Bylo to zkrátka celé takové rozverné, přidrzlé, otřpytkované a adekvátně pompézní. Dramaturgicky se povedlo připravit mix, který obrousil hrany různým žánrovým preferencím, a právě proto přivedl k obrazovkám takové množství diváctva. Jeden aspekt celého večera mě však zklamal. Akce dopadla skvěle i díky desítkám techniků, kameramanů, vlásenkářek, maskérů, zvukařů, a přestože bylo avizovaným záměrem připomenout i to, že kultura není tvořena jen výkonnými umělci, ale také mnoha dalšími profesemi, právě na jejich zásluhy se v celém přenosu nakonec tak trochu zapomnělo… Ostatně na webových stránkách projektu nenajdeme ani jméno režiséra nebo dramaturga. Je to škoda, konečně mohlo být na „pomáhající divadelní profese“ trochu vidět. Pro příště by tedy nebylo na škodu přidat heslo „Kultura sobě“.
E. Marková
Zaplavení jaderné elektrárny v Japonsku v roce 2011 nám připomíná, že bezbřehá víra v lidské výtvory může mít katastrofické důsledky. Deset let po Fukušimě, a dokonce takřka na den přesně, postihla zemi vycházejícího slunce další tragédie: japonský olympijský výbor oznámil, že letní olympijské hry v Tokiu se odehrají bez zahraničních návštěvníků. Prostředky ve výši téměř třiceti miliard dolarů tak budou mít zcela mizivou návratnost, protože drtivou většinu zisku schlamstne Mezinárodní olympijský výbor, nikoli pořadatel. A tak kromě sportovních výkonů budeme za čtyři měsíce přímými svědky jedné z nejhorších finančních investic v historii lidstva. V tomhle století není Japonsku vskutku přáno.
V. Ondráček
Prostředí fotbalových bafuňářů je pochybné snad všude na světě. V pátek 12. března si volila svého prezidenta Konfederace afrického fotbalu (CAF), jejíž pověst byla výrazně poškozena v roce 2019, když byl její tehdejší šéf obviněn z korupce. Ani letošní volba nebyla lehká, o místo se hlásili čtyři kandidáti. Aby výběr neskončil nějakou nepřijatelností, vydal se v únoru na kontinent švýcarský občan a vedoucí FIFA Gianni Infantino budovat „africkou jednotu“. V marockém Rabatu byla uzavřena dohoda, zůstal jeden jediný kandidát a mocenské kliky si rozdělily posty. Zvítězil jihoafrický miliardář Patrice Motsepe, který se proslavil svým výrokem, že Afrika miluje Donalda Trumpa. Magnát, který vydělal své jmění spekulacemi se zlatem, si získal sympatie klíčového Maroka příslibem investic. Páteční kongres byl už pouze divadýlkem. Poměry ve fotbalových organizacích lze považovat za memento: ukazují nám, jak otřesně by vypadala politika vedená výlučně bohatými muži.
O. Sojka
O vesmírném hotelu Aurora, který měl otevřít v roce 2021, už se nemluví. Nápad se neujal. Přitom právě letos by o pobyt v hermeticky uzavřeném tubusu pár set kilometrů nad zemským povrchem mohl být zájem. Osobně bych sice lockdown radši trávil na Tahiti s virální trosečnicí Manuelou Coufalovou, nepochybuji však o tom, že podívat se na naši nešťastnou planetu z oběžné dráhy má něco do sebe. Přinejmenším technooptimistům typu Elona Muska kosmické vize nedávají spát – možná i proto, že na Zemi se motá spousta pesimistů a technických nemehel. Aktuální utopii o životě mimo pozemské nesnáze ztělesňuje koncept stanice Von Braun, původně pojmenované podle Wernhera von Brauna, konstruktéra balistických střel pro Wehrmacht, a následně – kdoví proč – přejmenované na Voyager Station. Čtyřiadvacet modulů propojených výtahovými šachtami nabídne luxusní prostředí hotelu s barem, restaurací a posilovnou (tedy totéž co některé VIP podzemní kryty) a také „koncertní sál, kde by mohly vystupovat největší hvězdy ze Země“ (na níž se živé kultuře momentálně příliš nedaří). Forbes v této souvislosti vybízí čtenáře, kteří „uvázli“ doma, aby místo o plážích snili o dovolené ve vesmíru. Představuji si uvolněnou party ve stavu beztíže, na které se mi pivo nevylije, ani když lezu po stropě; vidím se, jak v posilovně zvedám nehmotná závaží nebo se jen tak projíždím výtahem mezi moduly, zatímco se řítíme vzduchoprázdnem. Jsem bez práce, a tak se tu klidně na pár měsíců zaseknu.
M. Cecek