Roztomilé plody

Kresba Vít Svoboda

V Česku se antikomunismu v posledních dvou dekádách příliš nedařilo. Nestal se morálním tmelem „druhé revoluce“ konzervativních nacionalistů a autoritářů jako v Polsku nebo Maďarsku. Dokonce ani z „ústavu paměti národa“ se nestalo něco mezi arbitrem historie a prokuraturou, ale Ústav pro studium totalitních režimů, vcelku normální výzkumné pracoviště, kde k hrůze jeho antikomunistických proponentů získali vedle veteránů undergroundu místo i někteří kritičtí historici.

A tak z českého antikomunismu mnoho nezbylo. Dokázal svést heroickou bitvu o sochu maršála Koněva a chrabře nad dávno mrtvým vojevůdcem zvítězit. A dokázal změnit výročí popravy Milady Horákové v trapnou frašku. Antikomunisté obsedantně kontrolovali, kdo vyvěsil a kdo nevyvěsil portrét popravené socialistky s textem „zavražděna komunisty“, čímž se jim podařilo evokovat hned dvě věci: jednak demagogickou propagandu, která přenáší historickou vinu za Gottwaldovy a Stalinovy zločiny na všechny „komunisty“ napříč časem a prostorem, jednak začátek Havlovy Moci bezmocných, onen příběh zelináře, kterého moc nutí dát do výlohy heslo. A pokud někdo, jako například děkan Filozofické fakulty Univerzity Karlovy Michal Pullmann, zmíněný banner nevyvěsil, vystartovaly na něho internetové a posléze mediální davy. Projevují­-li se antikomunisté takto, těžko jim věřit, i když mají zrovna pravdu a ve svých schematických formulacích připomínají fakta (třeba že minulý režim byl nepřijatelnou diktaturou). Sehrávají sami roli, kterou undergroundový básník a dnes antikomunistický publicista přisoudil svým učitelům za normalizace: „Učili nás tam i dobré věci/ ale většině to/ skrze sebe/ nadosmrti znechutili.“

Vedle podobných výsledků má ovšem český antikomunismus i výsledky dlouhodobější. Především jimi má být monumentální Muzeum paměti XX. století, které se zatím otevřelo pouze virtuálně a uvedlo se dvěma výstavami. První je expozice Polského institutu v Praze věnující se roli katolické církve „v boji za svobodu ve střední Evropě“. Virtuál­­ní prohlídka je formát, který ne­umožňuje vidět, zda výstava popisuje vedle represí komunistických stran a nesporného heroismu některých kněží i spornější fakta – třeba to, jak katolická církev od osmdesátých let usilovala o omezení práv žen (a v Polsku se jí podařilo využít kreditu z odporu vůči státnímu socialismu k zákazu interrupcí), čehož trpké plody sklízíme dodnes. Výstava oslavuje i slovenského arcibiskupa Korce, ale už nevidíme, zda se nějak vyrovnává s jeho obhajováním Jozefa Tisa, slovenského prezidenta kolaborujícího s nacisty. Z tónu výkladu ale žádná kritičnost nevyznívá. Na závěr je střední Evropa prohlášena za „dědictví sv. Vojtěcha“ a mluví se zde o „duchovní jednotě mezi našimi národy“, díky níž si dnešní visegrádská Evropa tak rozumí. I svatý Vojtěch by nejspíš vyháněl uprchlíky… Z virtuální prohlídky působí výstava jako nekritická oslava církve a přenos pohledu polských konzervativců na celý region.

Druhou výstavu, zaměřenou na „rok zázraků“ 1989, uvádí europoslanec za ODS a přítel středoevropských autoritářů Alexandr Vondra a představuje ji jako protipól bruselskému Muzeu evropské historie, které je prý „plné levičáků“. Na oplátku bychom mohli dodat, že Muzeum paměti XX. století, které si v Praze vydupala především liberální pravice, zatím působí jako kulturní nástroj přesně těch konzervativců, kteří s liberály v Polsku i v Maďarsku zametli. Velká gratulace, to se vám opravdu podařilo!

Dalším pozitivním výsledkem českého antikomunismu je monumentální sbírka rozhovorů s pamětníky, nazvaná Paměť národa a shromažďovaná organizací Post Bellum. Zatímco shromáždění svědectví je jistě záslužné, způsob, jakým se vybírají, používají a rámují, by si zasloužil diskusi. Ta ovšem, zcela příznačně, neproběhla. Za „paměť národa“ se tu prohlašuje tříšť hlasů, která je představována jako chór potvrzující na jednotlivých případech nadčasovou pravdu o komunismu, o němž netřeba vědět nic dalšího, než že byl „zločinný“ (vědět víc by nadto rozmlžovalo to nejdůležitější, bylo by nebezpečnou „relativizací“), a dobré, bezproblémové demokracii. Nyní se organizace Post Bellum ohlásila další aktivitou: rozhodla se založit gymnázium. Gymnázium Paměti národa (nedělám si legraci, opravdu se tak má jmenovat).

Propagační videoklip prezentuje tuto vzdě­lávací instituci formou rodinného příběhu: Mikuláš Kroupa se v něm především pochlubí, že „v době marasmu normalizace podepsal náš táta [Daniel Kroupa] Chartu 77“ a „i kvůli tomuhle podpisu si ho můžu vážit“. Dále nám povypráví, jak ho právě otcův postoj inspiroval k tomu, že s bratrem Martinem založili Paměť národa. Pro samou rodinnou sebechválu se už příliš nedostane na samotné gymnázium; o něm se dozvíme hlavně to, že bylo inspirováno Kolejí Jiřího z Poděbrad, kde jako náctiletí studovali Václav Havel a Miloš Forman… Kdo by čekal, že z minutového spotu zjistí i něco víc o plánovaném gymnáziu, bude zklamán – nezazní zde nic než vágní prohlášení: „vytvoříme společně špičkovou školu, která bude chtít po studentech mravní postoje a hodnoty“.

Chlubit se zásluhami rodičů vždy bývalo známkou špatného vkusu – a aristokratické mentality. Bratři Kroupové jsou ovšem laskaví lidé a chtějí rodinný morální kapitál předávat dál a sdílet. Za pouhých sedm tisíc měsíčně mohou být i vaše děti jako oni… V expertní radě gymnázia sedí vedle Mikuláše a Martina Kroupy i jejich zasloužilý otec, ale také třeba Petr Pudil, podnikatel spojený s podivně vytunelovanou Mosteckou uhelnou společností. Těžko říct, jaký typ „mravních postojů a hodnot“ se bude na takové škole rozvíjet. Studenti ale mívají sklon revoltovat – a tady aspoň budou mít příležitost poznat z první ruky, jak nevkusné je chvástat se i vlastními, natož rodinnými zásluhami, nebo si uvědomit, že „mravní postoje a hodnoty“ jsou spojené s kritickým myšlením, a jsou tedy těžko slučitelné s konformismem vůči aktuálnímu režimu, což platí pro minulý, jakož i pro současný režim.

Upatlaná snaha českých a polských konzervativců převyprávět dějiny a elitářské gymnázium „mravních hodnot“ jsou celkem roztomilé plody českého antikomunismu, pokud uvážíme, kam nás také mohl zavést. Na druhou stranu je škoda, že se tímto způsobem devalvuje inspirativní část dědictví odporu a opozice proti minulému režimu.

Autor je politolog a publicista.