Verše o lyžích - slepá v kopřivách

Poslední dva měsíce je to pořád: lyže, lyže, lyže, lyže. Jako v úvodu jedné básně klasika ruské konceptuální poezie Vsevoloda Někrasova, která mi běží hlavou, zatímco kloužu na běžkách v měkkém sněhu v ideál­ní stopě podél betonové zdi jaderného ústavu. U reaktoru zahýbám do lesa, pak zamířím na rozlehlou pláň s dráty vysokého napětí a dál na zamrzlou řeku. Lyže tady na té ruské placce samozřejmě znamenají běžky. Nejvyšší kopec tu představuje před časem zrušená skládka u nedaleké zahrádkářské kolonie. Sjezdovat by se na ní asi dalo. Někrasovova báseň pokračuje dalším čtyřikrát zopakovaným slovem, jež částečně převrací to první, jenže v češtině se mi rozlézá do nemožně dlouhého „jsme naživu“ nebo snad ještě „žijeme“. Ať tak či onak, nefunguje to, raději zůstávám u původního znění „lyži lyži/ lyži lyži// živy živy/ živy živy“ a před očima mám i ten nízký plůtek širokých ruských písmen. Báseň, která se v jedné své variantě jmenuje Verše o lyžích, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky