Je to psina!

Bestiář hlasů dobrého vojáka Švejka

Titulní hrdina Haškova nedokončeného románu obvykle vzbuzuje otázky související s povahou jeho motivací. Únavné spekulace nad tím, je­-li Švejk skutečně blb, anebo cynický chytrák, lze ovšem nahradit podstatnější otázkou: je vůbec lidskou bytostí? Neblíží se jeho žvanění svým charakterem štěkotu psů a ptačímu zpěvu?

 

Otázka po tom, kým je vlastně onen „velký“, „skromný“, „tichý“, „nepoznaný“, „statečný hrdina naší doby“, kterého představuje Jaroslav Hašek v preambuli svého románu o světové válce, se zpravidla redukuje na obtíž, které jsou vystaveni takřka všichni představitelé c. k. represivního aparátu a armády, již se se Švejkem setkají: je to blb, nebo svou blbost jen předstírá? Je to loajální tupec bez páteře, nebo obratný (a bezpáteřní) podrývač autorit, pravidel a předepsaných postupů? Jakkoli je však pochopitelné, proč si tímto dilematem lámou hlavu postavy Haškova románu, čtenáře Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války by takový problém trápit neměl nejpozději od osmé kapitoly, kdy je Švejk podrobován několikadennímu zkoumání, zda podobně jako další neduživí odvedenci své zdravotní problémy jen nepředstírá. Po Švejkově přiznání, že má revma, se v nemocničním baráku ozve „upřímný smích všech kolem. Smál …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky