Kresba Jakub Hrdlička
K výročí začátku pandemické krize jsem chtěla psát velmi lokální příběh o tom, jak se stalo, že jsme na špici celosvětových statistik úmrtnosti (v hodnotách přepočítaných na počty obyvatel jednotlivých zemí). Jestliže jsme se tam ocitli spolu se Slovenskem, musí za tím být něco, co je charakteristické právě jen pro bývalé Československo. Při srovnání s ostatními postkomunistickými zeměmi je náš vývoj odlišný i z hlediska historické periodizace: specifikem by tak mohly být důsledky normalizace po roce 1970. Teprve tehdy – a nikoli ve stalinských padesátých letech, kdy se ještě počítalo s „nenahraditelností specialistů“ – došlo i v oblastech práva a lékařství k důsledné obměně intelektuálních a vědeckých elit, jež byla stejně tak generační i politicky podmíněná. Zároveň byla na následujících dvacet let možnost studovat na vysoké škole omezena na ty uchazeče, jejichž rodiče byli politicky konformní (byť výjimky proklouzly). Celá generace odborníků a odbornic tak nebyla vybírána primárně podle svých schopností. Normalizační politika regulace přístupu k vyššímu vzdělání byla nakonec úspěšnější než přímý teror. A zmíněná generace je dnes ve věku, kdy obsazuje většinu vedoucích a rozhodovacích pozic. Abychom porozuměli tomu, jak uvažují a o čem jsou její příslušníci přesvědčeni, potřebovali bychom skutečně historické – a nikoli jen anekdotické – průzkumy studijních programů, odborné literatury a reálné výuky sedmdesátých a osmdesátých let. Nejde o žádnou ideologickou „polevu“, ale o to, jaké pojetí odborných hodnot, kritérií a morálních aspektů bylo ve formativních letech této generace považováno za obsah jejich profesí.
Daří se mi vyjádřit, že toto naše možné specifikum nechápu jako provinění zdejší komunistické strany? Přestože naznačená perspektiva na rozdíl od představy „zlých komunistů“ a jejich pseudometafyzické viny opravdu přesahuje až do dneška, přinejmenším stejně podstatná, a myslím, že i závažnější, byla reakce. Skutečný průšvih totiž nastal tam, kde se odpovědí na dané podmínky stala intelektuální lenivost, pasivita, rezignace na cokoli mimo soukromý život, nedůvěra v jakýkoli idealismus překračující materiální obzor, neochota doučit se cizí jazyky a diskursy, konformismus a marginalizace těch, kdo vyčnívají. Není tak důležité, že naši oligarchové byli agenty a veksláky; podstatnější je, že po více než třiceti letech nového režimu ve svobodných volbách stále vítězí typ lidí, kteří byli úspěšní v tom minulém. Neuvěřitelně, zločinně neschopný management pandemie v Česku zavinilo zejména to, že jsme celá tři desetiletí nezměnili nastavení systému. Mimo jiné jsme tak navzdory mnoha vznešeným řečem zjevně ztratili základní hodnoty evropského humanismu, takže zisky výrobců jsou důležitější než lidské životy.
Jenže úvahy, které lze číst u příležitosti prvního výročí vzniku pandemie v zahraničních médiích, stále jasněji ukazují, že Česko není tak výjimečným případem, jak naznačuje děsivý počet úmrtí. Neschopnost zabránit rozšíření pandemie a dostat ji pod kontrolu prokázaly snad s výjimkou Finska, Norska a Islandu všechny státy euroamerické kulturní zóny. Naproti tomu nesrovnatelně lépe dopadly země globálního jihovýchodu, a to nejen autoritářská a nedemokratická Čína, ale i Austrálie s populistickou vládou a Nový Zéland s vládou relativně zelenou a navíc feministickou. Začíná tak být zřejmé, že nelze určit jedinou příčinu úspěchů a neúspěchů. Není jí klimatické pásmo, průmyslové znečištění ovzduší, sobecké zájmy velkého kapitálu, kvalita veřejného zdravotního pojištění, počet nemocničních lůžek ani počet starších lidí. Nejde jenom o důvěryhodnost vlád, bohatství elit a státu, o náboženskou víru. A už vůbec nejsou příčinou úspěchu či neúspěchu genetické předpoklady, ať už má jít o genom neandertálců nebo o regionální skupiny nešťastně popisované jako národní či rasové. Přesněji řečeno, vliv má to vše a mnoho dalšího.
Důležité je vědět, že neexistuje jediná příčina. Viry jsou především média přenosu informace, „špatná zpráva v tukovém obalu“. Pokud je tu nějaký hlubší důvod současné krize, pak je to nastavení naší civilizace. Jistě, pokročilá biochemie a lékařské vědy dosáhly nevídaných úspěchů v analýze a potírání nového koronaviru. Jenže je nedokážeme dobře aplikovat. Populistické vlády, komercializace komunikačních médií fatálně štěpících společnost, nespravedlnost systému neoliberálního kapitalismu, globální nerovnost, extraktivistické nastavení hodnot a v neposlední řadě oprávněná nedůvěra vůči vědě a technice – to vše brání ony úspěchy v praxi realizovat. Dokumentární série Adama Curtise Can’t Get You Out of My Head (2021) nemilosrdně poukazuje na další rovinu, totiž sobectví subjektivismu, které se zcela konkrétně projevuje například tam, kde – tak jako v Česku – vítězí lékařský přístup ke klinické péči o jednotlivce nad hygienickým ohledem na celek.
Může mít pocit beznaděje a rozvratu, jemuž se po roce nelze vyhnout, nějaký smysl? Bez smyslu hrozí, že se strach z nástroje sebezáchovy změní v kosmický děs, s nímž se nedá žít. Mezi vzdělanci není nedostatek těch, kdo se nad něco takového cítí povýšeni a trvají na tom, že dokážou žít tváří v tvář propasti nicoty, jen aby osobně nepodlehli nějakému klamu. Společenství ale bez sdíleného smyslu a vize budoucnosti fungovat nemůže a zoufalá potřeba smyslu vede k masovému šíření konspiračních teorií. Známý vtip říká, že konspirátoři jsou největší optimisté, protože jsou přesvědčeni, že „ten bordel někdo řídí“. Nezbude nám ale nic jiného než se odvažovat i nekonspiračních úvah o smyslu. Například té, že tu není nikdo, kdo to řídí, a přesto pandemie rozevírá trhlinu ve fungování našeho světa. Ukazuje nám, co nemáme pod kontrolou a co děláme špatně, a je toho opravdu hodně. Podstatné je, že tytéž věci jsou často nefunkční i tváří v tvář současnému rozvratu biosféry a klimatické katastrofy. Žádný návrat do světa před pandemií tedy nebude. Stejně jako u covidu zde platí, že věda dokáže s dostatečnou mírou přesnosti říct, v čem klimatický a biosférický problém spočívá, a ví se dokonce dost přesně, co s tím dělat. Čekání na úplnou jistotu je přitom stejná hloupost jako čekání na vakcínu či lék bez jediného nežádoucího účinku. Obojí je jen uhýbání před nutností přijmout zodpovědnost za nejistotu. Pandemie nám tedy říká: buď přestaneme být příslovečnými pštrosy s hlavou v písku, nebo nebudeme vůbec.
Autorka přednáší dějiny umění na UMPRUM.