Syn Chaosu, který stále hledá

1. Letos si připomínáme sto let od vydání prvního dílu Švejka. V čem je podle vás tato kniha a její titulní postava živá? Co může dát Švejk čtenáři v roce 2021?

2. Co z Haškova díla kromě Švejka přežilo do dneška a proč?

3. Švejk podnítil množství mnohdy protikladných interpretací. Která z nich vám vadí nejvíce?

 

Petr A. Bílek

literární vědec

1. Ta kniha asi živá je, ale postava Švejka živá není a nikdy ani nebyla. Švejk je textové stvoření, kreatura vytvořená v laboratoři, kterou je celý ten Haškův románový svět. Švejk je z rodu golemů, zombie či upírů, je to ne­-živý, textem stvořený koncept, který mimo text přestane dávat smysl. To jen ty pozdější interpretace či adaptace se Švejka snažily polidštit, vypustit ho z laboratoře do našeho světa. Což se ale naštěstí nikdy nepodaří, protože tím polidštěním a oživením vznikne jiný, hodně zmutovaný Švejk.

2. Některé povídky, některé věty či odstavce v Dějinách strany mírného pokroku v mezích zákona. Ale ty zbylé texty fungují spíš jen jako výborně zásobované vetešnictví, kde se dá leccos objevit. Objevné a cenné jsou jen tehdy, pokud je aktualizujeme směrem k dnešku či pokud dokážeme najít nějaké nové kontextové provázání. Že by se Haškovy povídky daly používat v kursech tvůrčího psaní jako příklad dokonalé prokomponovanosti či hloubky a kondenzace, to asi ne.

3. Jakákoli, která z něj dělá bytost z masa a kostí a snaží se rozhodnout, zda je chytrákem v masce idiota, anebo nedej bože idiotem. Mně přijde nejpříšernější závěr druhého dílu Steklého filmové adaptace Poslušně hlásím, kde se ze Švejka udělá bojovník za mír. Ale vypečené je myslím i takové to tradiční školské pojetí, které z Osudů dobrého vojáka Švejka dělá kriticko­-realistický román o válce a staví ho vedle Barbussova románu Oheň, Rollandovy novely Petr a Lucie či k románům Remarquovým.

 

Josef Fulka

filosof a překladatel

1. Švejk může dát čtenáři to, co každá velká literatura, neboť Švejk bezpochyby velká literatura je. Tento román je, jak říkají Anglosasové, „větší než život“, a to v míře, v jaké to nepotkalo asi žádné dílo v dějinách české literatury (snad kromě Máchova Máje). Výsledkem je, že existuje nakonec relativně málo interpretací, jejichž předmětem je skutečně Haškův text. A možná, že ten text už nedokážeme vůbec číst jako text, bez zřetele k nánosu ideologií a klišé. A přitom některé aspekty toho textu jsou mimořádně zajímavé, zdaleka nejde jen o nějaké hospodské historky. Namátkou začátek čtvrté kapitoly: „Když později Švejk líčil život v blázinci, činil tak způsobem neobyčejného chvalořečení…“ Jako by tu byla podniknuta krátká odbočka do nějaké memoárové literatury: Kdy později? Komu to líčil? Je to tak schválně, nebo to Haškovi „uteklo“? Způsob, jakým Hašek literárně buduje některé pasáže, je mimořádně subtilní. Když třeba maďarský štábní lékař přijímá kadeta Bieglera, kromě jiného říká: „Vědomí dílem zastřeno, dílem zachováno, tělo velice hubené, pysky a nehty mají být černé… To je třetí případ, kdy umřeli mně na choleru bez černých nehtů a pysků.“ Čtenáři napoprvé možná ani nedojde, co to vlastně znamená. Fascinující textové analýzy Švejka bezpochyby existují, například Jankovič a další, ale je jich kupodivu překvapivě málo na to, jak slavný ten román je. Anebo jich je možná málo právě proto.

2. Kdyby Hašek nenapsal Švejka, nejspíš by­­chom ho za geniálního autora nepokládali. Je řada dalších, kteří se mu například v povídkovém žánru vyrovnají – zcela nahodile mě napadá Ignát Herrmann, který nakonec také shodou okolností napsal jen jeden skutečně velký román, totiž U snědeného krámu. Ale neznamená to, že by se k Haškovým povídkám nemělo cenu vracet. Zaujme jeho literární obratnost a suverénní střídání vypravěčských poloh. A taky – alespoň v některých textech – něco, co ve Švejkovi tak jasně patrné není: dojemná melancholičnost a soucit s lidskými i nelidskými bytostmi, s nimiž se Hašek očividně ztotožňoval. Například O nejošklivějším psu Balabánovi nebo Ejemovic Rézinka, to jsou velmi krásné a nesmírně smutné povídky.

3. Jsme národ Švejků – nic stupidnějšího skutečně vymyslet nelze.

 

Xavier Galmiche

bohemista

1. Kulturu. Haškovo dílo je plné dnes už polozapomenutých civilizačních prvků. Ať si dá čtenář práci seznámit se se světem i s historickou dimenzí Švejka jakožto tradiční pikareskní postavy, pěkného českého Taugenichtse.

2. Bugulma a vůbec cyklus povídek z doby „bolševické“.

3. Populistická interpretace Švejka jako odraz „české povahy“ a toho, jak se „u nás“ krásně žije a směje. A pak – paralelně – domněnka či pověra, že se jedná o unikátní klenot evropské kultury.

 

Ondřej Horák

publicista

1. Nikoho nepotřebuje. I proto mě překvapilo všechno to jeho současné horlivé připomínání. Nikoho se taky nemusí bát. Všichni, co na něm chtěli, chtějí či budou chtít parazitovat, odpadnou jako nacucaná klíšťata, aniž by mu jakkoliv ublížili. Švejk bude ochotně tím, čím kdo bude chtít, aby byl: vlastencem, zrádcem, zlodějem, dobrodějem, machistou, feministou, chytrákem, pitomcem… Přičemž každý, kdo chce na něco takového Švejka zúžit, si může být dopředu jist jedním: udělá ze sebe směšného pitomce.

2. Je toho spousta, všechno určitě neznám. Každopádně ostatní díla se dají považovat za přípravu na Švejka. Mají štěstí v tom, že jsou plody tvůrce slavného románu, ale také nevýhodu, že stojí ve stínu Osudů dobrého vojáka Švejka za světové války. Haškovy „z ruky“ psané povídky nicméně patří k oné vrstvě české literatury, která se ze dna, z „pěny dní“ v novinách a časopisech, dokázala vzedmout k nesmrtelnému umění. A k této vrstvě chovám hluboký obdiv.

3. Všichni ti chytračiví pitomci, hlavně publicisté a politici, kteří tak snadno používají slova „švejkovat“ a „švejkování“ k tomu, aby vyburcovali český lid, případně aby nad ním zlomili hůl. Znají patrně pouze filmovou adaptaci s Rudolfem Hrušínským, a tudíž nevědí nebo nechápou, že jedním z důvodů nadčasovosti a živosti Švejka je to, že nikdy nemoralizuje, nechce měnit svět, všechno bere tak, jak to je, ale na druhou stranu není žádným golemem ojebávání. Nejde o satiru, nenechme se zmást dobovými reáliemi a detaily. Když se ještě vrátíme ke Švejkovi a publicistům či politikům, kteří ho nahlížejí s tak omezenou bohorovností, lze v tom nakonec vidět určitou logiku – a též Švejkovu geniální schopnost každého, kdo s ním vstoupí do „debaty“, hyperbolicky zrcadlit.

 

Zdeněk Hrbata

komparatista

1. Jak už bylo mnohokrát zdůrazněno, stěžejní oporou Osudů dobrého vojáka Švejka je autorova fenomenální znalost lidských typů, včetně pitomé, ale zároveň sebevědomé a nedůtklivé byrokracie – jak vojenské, tak civilní. Přemysl Blažíček to kdysi pojmenoval přesně: pitomost osob nebo situací je u Haška, fascinovaného extrémními projevy některých lidských konstant, „zajímavá sama o sobě“. Jejich směšné nebo absurdní detaily pak Švejkovy historky, tedy způsob jeho vidění a podání světa či lidí, stupňují s neopakovatelnou groteskní intenzitou.

2. Rozhodně mnohé povídky a humoresky, často inspirované autorovými tuláckými cestami Evropou. Se Švejkem sdílejí rysy Haškova komického světa: groteskní detaily jinak banální životní tematiky, směšný nesmysl, nevázaný smích…

3. Švejk jako mazaný malý český člověk.

 

Milo Janáč

spisovatel

1. Už len samotný fakt, že Švejka čítame aj po sto rokoch a stále sa dokážeme výborne zabaviť, ale aj zamyslieť sa nad svetom, svedčí o životaschopnosti knihy aj postavy „dobrého vojaka“. Pre mňa osobne je Švejk živý hlavne vďaka podvratnému humoru, ktorý tak milujem. Švejk, úradne vyhlásený za blba, nastavuje zrkadlo takzvanému rozumu. A rozum sa pri tom pohľade ide zblázniť. Švejk je karnevalová postava, čo je postava s dlhou tradíciou, ktorá sa v tomto konkrétnom prípade vďaka Haškovej genialite prevtelila do podoby šarhu a príslušníka c. k. armády. Čo môže dať Švejk iným čitateľom, neviem, to bude asi závisieť od čitateľskej kompetencie. Mne osobne čítanie Haškovho spisu prináša to najdôležitejšie – rozkoš z textu.

2. Keď sa pozerám do svojej knižnice, mám tu súborné vydanie poviedok a potom ešte knihu fejtónov a novinových článkov Praha ve dne i v noci aneb týden mezi dacany. Takže minimálne tieto veci prežili dodnes – viem minimálne o jednom ich čitateľovi, ale určite nás bude viac. A hoci tieto kratšie útvary nie sú také slávne ako Švejk, čítať sa budú určite aj naďalej. Na otázku prečo je odpoveď jednoduchá: Hašek vedel písať.

3. Nie som odborník na rôzne interpretácie Haškovho diela, vlastne nie som odborník na akékoľvek interpretácie akéhokoľvek diela. Literárna reflexia a kritika sú na okraji môjho záujmu. Sekundárnej literatúry o literatúre je podľa mňa zbytočne veľa. Asi všetky na­­­­ozaj dôležité texty prinesú rozporuplné reakcie a je to zrejme znak dobrého textu, že takéto reakcie dokáže vyvolať. Čoho sa však trochu desím, je, ak niekto pristupuje k hodnoteniu literatúry z ideologických pozícií. Na Slovensku tak nedávno istý mladý akademik rozniesol na kopytách Londonovho Bieleho tesáka. Vraj by sme toto dielo nemali vôbec čítať, lebo z feministického hľadiska je v ňom príliš veľa „toxickej maskulinity“. Dúfam, že sa raz nenájde niekto, kto bude chcieť zakazovať Švejka, lebo smiať sa z hlúposti iných sa v slušnej a politicky korektnej spoločnosti nepatrí.

 

Václav Kahuda

spisovatel

1. Jaroslav Hašek v postavě Švejka překonal gravitační síly své doby a dosáhl obecně platných, etických a estetických sfér, které spolehlivě identifikují každý skutečný vědecký nebo umělecký výtvor světového významu. Čtenář je konfrontován s lidskostí a humorem, jež překonávají zlo a krutost systému, a nachází odvahu žít.

2. Hašek je přesný – jeho analýzy jsou pravdivé. Jeho zdánlivá hrubost a cynismus jsou ve skutečnosti plachou cudností. Jeho nadčasovost a modernost jeho vyprávění je dána autorovými prožitky, zkušeností s instinktivní stránkou lidského chování, která je často protikladná k morálním ideálům a která ve společnosti generuje korupci a lhostejnost byrokratů, mentální nedostatečnost armádních velitelů a zaslepenou zlovolnou chamtivost podnikavců.

3. Směju se bezmocným plivancům intelektuálních kleštěnců. Je skutečně zajímavé, že do dnešních dnů Švejk provokuje jisté osobnostní typy. Někteří dokonce tu knihu ani nečetli, a přitom pronášejí odsuzující soudy. Ano, chápu je a soucítím s nimi. Je skutečně těžké přijmout komplexní informaci o době, kterou si idealizujeme a do níž jako do „starých dobrých časů“ promítáme svou potřebu řádu a poklidného života. Haškův Švejk podává stejně hlubokou výpověď jako Muž bez vlastností Roberta Musila, Odysseus Jamese Joyce, Pustá země T. S. Eliota, Cesta do hlubin noci Louise­-Ferdinanda Célina nebo Plechový bubínek Güntera Grasse. Ti všichni podali svědectví o svém čase a člověku, věčném poutníku mezi lidskostí a krutým sobectvím, synovi Chaosu, který stále hledá – s hvězdami nad hlavou – morální základ ukrytý kdesi v sobě… Ti, kteří mají rádi zjednodušenou verzi reality, dětské ohrádky chránící jejich blaženou nevědomost, filmové pohádky se šťastným koncem, jsou právem pobouřeni. Jejich dojemné „sic!“ je šlechtí, ale neomlouvá.

 

Roman Kanda

literární historik

1. F. X. Šalda použil kdysi výraz „dlouhoživectví“. Tato podivná složenina je výrazem následující myšlenky: život díla je tím delší, čím déle rezonuje s našimi životy, s naší skutečností. Dílo je tak trochu jako hodiny, které se předbíhají – ukazuje, co bude pět minut po dvanácté. Není to ale závada, naopak. Význam díla se nevyčerpává situací, v níž vzniklo. Nemusíme znát okolnosti vzniku Haškova románu, nemusíme pochopitelně znát ani reálné předobrazy jednotlivých postav. Přesto nás román oslovuje, čímsi nám vyběhl naproti. Ve 20. století bylo možné vidět ve Švejkovi postavu, která se vzepřela dějinám a velkým myšlenkám tím, že je ignorovala nebo zesměšňovala. Ve 21. století jako by se dějiny vzepřely nám: zdánlivě ustoupily do pozadí. Naše životy zahltila „bezdějinná“ každodennost a její technologicky reprodukované obrazy. I když se něco děje, jako by se to nedělo. Chybí nám obzor dějin. Švejk ho odmítal nebo neviděl, my se k němu nemůžeme a snad ani nechceme vrátit. Nedostává se nám ale Švejkova bezbřehého až bezohledného humoru, jeho bezprostřední zkušenosti mluveného slova, kterou by nám, internetovým nomádům, mohl ještě připomenout.

2. Určitě jsou to Dějiny strany mírného pokroku v mezích zákona. Vystupuje v nich postava podivínského tlučhuby Zemana, který lže a vymýšlí si, jakmile otevře ústa. Přitom se bere naprosto vážně. Může snad být něco aktuálnějšího? Šalda měl možná pravdu, když tvrdil, že dílo je dnešním a zítřejším životem napodobováno. Haškův Zeman ovšem projde jen jednou kapitolou a pak se z vyprávění navždy vytratí…

3. Řekněme na rovinu, že cestu do velké literatury proklestila Haškovu Švejkovi meziválečná kulturní levice – německojazyční autoři a čeští komunisté, Max Brod a Ivan Olbracht. Především zásluhou německojazyčné recepce, například díky proslulé inscenaci Erwina Piscatora, se Haškovo dílo stalo součástí středoevropské kultury. Hašek se v ní najednou zabydlel blízko Karla Krause. V případě komunistů však věc zkomplikovali sovětští autoři v polovině třicátých let, které Karel Teige bez rozpaků označil za konzervativní. Převážila u nich moralizující interpretace – Švejk coby zbabělec nehodný následování. Jako by stalinisté opisovali od českého nacionalisty Viktora Dyka, který odsoudil Švejka jako ulejváka. Právě Dykova kritika z roku 1928 zahajuje nepěknou tradici povrchního moralizování, vyrůstajícího z nepochopení literárního díla a z komplexu méněcennosti, živeného českými dějinnými traumaty. Tato tradice říká mnoho o jejích mluvčích, ale velmi málo o Haškově díle. Přitom právě ona nejhouževnatěji zapleveluje veřejný prostor. Je totiž přístupnější než rozsáhlý a mnohoznačný text. Je vždy po ruce, stále otevřená, aniž bychom museli otevřít Haškův román. Vyjádřeno spolu s Karlem Kosíkem, jedním z vážných vykladačů našeho humoristy: taková interpretace už přestává být interpretací díla a stává se mystifikací skutečnosti.

 

Vít Kremlička

básník

1. Švejk je svobodná osobnost v proudu totality. Ostatní přijali role v militárním nelidském řádu, otročí mu, a stali se tak monstry bez vůle, chápajícími jen funkce a povely. Švejk si vystačí se stoicismem – a kdo kam chce, pomůže mu tam. Tenkrát skončil „starý dobrý svět“ a nikdy už se nepozdvihl, vše ostatní už je jenom úpadek a my jsme jeho svědky.

2. Dílo Jaroslava Haška je stále čtivé.

3. Mně žádná interpretace Švejka nevadí. Je jako spekulum mnohoznačnosti člověka. Nikomu nelichotí, protože je zle a Švejk není mluvka. Jeho anekdotická rámcová vyprávění zpomalují tok příběhu a dávají mu nový směr jako rozstřel kulečníkovým koulím. Je to memento a další z řady posledních šancí. Jsou lidé, co si vystačí s vlastními kataklyzmaty a osobními prohrami, ale ti už nečtou. Kdo se chce prohrám vyhnout, v Osudech dobrého vojáka Švejka najde posilu, jak odvrátit pád.

 

Martin Lukáš

literární kritik

1. Haškův román je stále živý, protože jsme se dodnes nedohodli, co znamená. Doufám, že se nikdy nedohodneme.

2. Pro mě stále žijí povídky Haškem autorizovaného výboru Škola humoru. Skladba vybraných povídek se částečně kryje s obsahem souboru Moje zpověď a jiné povídky z roku 2008. Obě knížky jsou vynikající, důsledně nevinná anamnéza měšťákovy nátury se nemůže vyčerpat.

3. Před pěti lety mě vyděsil Bohdan Sláma, který letos hodlá zahájit natáčení filmového zpracování Švejka s Pavlem Liškou v titulní roli. Prohlásil, že jeho Švejk bude realistický, což si scenárista Karel Čabrádek vykládá jako snahu „o natočení dramatu lidí, kteří jdou na smrt, ví to a reagují na to. Tou reakcí a obranou je humor.“ Připustit, že postavy Haškova románu, jmenovitě Josef Švejk, něco vědí, totiž že jsou si něčeho vědomy tak, jako si je člověk cestou na záchod vědom svého záměru vyprázdnit se, je podle mého interpretační omyl. A totéž platí o dalších aspektech Slámova filmového projektu. Myslím, že Josef Jedlička prokázal Haškovu románu medvědí službu, když se v Českých typech rozepsal o „švejkování“, které s literárním Švejkem nemá mnoho společného. Mýlí se, když tvrdí, že se lidé v útlaku chovají jako Švejci, že demaskují svět jako lež, přetvářku a absurdní šaškárnu. Tohle možná dělal Hašek. Ale přisuzovat tak ušlechtilé záměry a morální uvědomění Švejkovi je přinejmenším neopodstatněné. Švejk stojí mimo dobro a zlo. Jedlička má ale pravdu v tom, že se se Švejkem velmi málo zachází jako s literaturou.

 

Martin C. Putna

literární historik

1. U knížek a postav, které se staly kanonickými, už nemá smysl se ptát, proč se tak stalo. Prostě to tak je. Švejk je s Babičkou v českém nebi. A každá generace ho bude číst po svém. Já ho čtu a klepu se hrůzou, jak jsou lidi na sebe hnusní, jaká dutina je člověk. Tím víc jsem zvědav na odpovědi mladších respondentů.

2. Zrovna jsem se dal do psaní knížečky Košíře mytické a literární, takže čtu i ty „vedlejší“ texty, zda tam nenajdu ještě nějakou zmínku o Košířích, ve kterých Hašek žil a řádil a vymýšlel fantastická zvířata. Přiznejme si, že většinou jsou to texty opravdu „vedlejší“. Ale svou groteskní velkolepost si pořád uchovávají Dějiny strany mírného pokroku. A pak je tu ještě jeden fenomén, totiž literatura o Haškovi. Kdysi jsem trávil část zimy na chalupě u Rutových, která leží doslova naproti Haškovu domu v Lipnici, a tudíž tam na jedné poličce mají všechno haškopisectví: Kuděje, Longena, Mengera, Klimenta Štěpánka, Vilmu Warausovou atd. A ze všech těch úhlů pohledu vyrůstá Hašek coby postava fantaskní a fantastická, tajemná a nesrozumitelná, zábavná i nechutná… Řečeno biblicky, „jeho jméno je legie“.

3. Ta komoušská – že je to prý „oslava prostého lidu“. Ale hovno! Lid je u Haška zkarikován stejně jako mocidržci. Musíme číst Haška, ale nedívat se na Ladovy obrázky, natož na filmy. Představit si Haška, jak by ho ilustroval Váchal nebo Alén Diviš. A mimochodem, existuje výtvarná verze Švejka od Georga Grosze. To je skutečný Švejk! To není zábavný povrch. To je to, co skryté pod povrchem těch jakoby zábavných historek.

 

Ladislav Šerý

překladatel a spisovatel

1. Švejk je živý hlavně jako symbol a ztělesnění hypotetických českých vlastností a postojů. To je ovšem málo a je to škoda, protože několik obecně známých hlášek a zavádějící nálepka „švejkování“ brání hlubší reflexi celého Haškova díla. Možná to není nejlepší český román, ale je absolutně moderní a hlavně svým stylem se řadí mezi světová díla, která přetrvají, dokud bude člověk schopen číst.

2. Hašek je vzácný zjev mezi českými písmáky, v mých očích je to hrdina, kultovní postava v každém období svého dospělého života, rozený humorista, rozený anarchista, rozený bavič a kabaretiér, protodadaista, opilec a nepřekonatelný mystifikátor, statečný voják, pacifista, zběh, legionář, socialista, rudoarmějec, a ještě ke všemu otec Burjatů. To vše uměl zachytit v povídkách, často pitoreskních, vždy napsaných živým jazykem a plných dobového koloritu, který se neomrzí.

3. Čím více interpretací, tím lépe. Ale Švejk je vlastně čten málo, a proto se o jeho postavě mohou tradovat stále stejné stereotypy. Malá literatura je zatížena obrozeneckou malostí, ve velkých literaturách by i Švejk vyrostl a panovalo by o něm jiné povědomí, i kritika by psala jinak.

 

Alena Zemančíková

dramaturgyně, scenáristka a publicistka

1. Ta kniha je tak naprosto proti válce a proti autoritativní blbosti, která je pro vedení války nezbytná, že snad ani nebyla ve světové literatuře překonána. Čtenář Švejka má pro celý život návod, jak se dívat na cokoli oficiálního ve svém okolí. V okamžicích největšího zoufalství stačí podívat se například na probíhající pandemickou krizi podobně, jako se dívá Hašek na světovou válku, a jednomu se hned uleví. Haškova schopnost zamíchat mezi bezbřehé žvásty pravdivé kritické postřehy je pro mě zdrojem stálého údivu a obdivu. Například popis výzdoby garnisonní vyšetřovny: „Mezi tou dobou prohlížel si Švejk auditorovu kancelář. Že by činila velice přívětivý dojem, zejména fotografiemi na stěnách, nedá se říct. Byly to fotografie různých exekucí, provedených armádou v Haliči nebo v Srbsku. Umělecké fotografie s vypálenými chalupami a se stromy, jejichž větve se skláněly pod tíhou oběšených. Zejména pěkná byla fotografie ze Srbska s pověšenou rodinou. Malý hoch, otec i matka. Dva vojáci s bajonetem hlídají strom s popravenými a nějaký důstojník jako vítěz stojí v popředí a kouří cigaretu. Na druhé straně v pozadí vidět polní kuchyň v práci.“ Současnému čtenáři nabízí Haškův Švejk optiku, která umožňuje nazřít fungování společnosti na základě nízkých úmyslů spřažených s bezednou hloupostí. Svět pak jeví se dosti beznadějným. Nihilistické to ale není – snad pro nevyčerpatelnou vitalitu titulní postavy, a tím pádem i samotného textu (nebo naopak).

2. Literární mistrovství, s jakým dokáže vystihnout a rozehrát situaci – mimo Švejka i v mnohých povídkách.

3. Vadí mi spojování fenoménu Švejk s českou národní povahou, považuji to za úplný ne­­smysl. Máme štěstí, že Hašek napsal Švejka česky, a že se tedy řadí mezi díla české literatury. Jeho geniálně vynalezený hrdina je ovšem založen na principu, který prostupuje literaturou v různých podobách od nepaměti, nikoli na čemkoli specificky českém – pokud něco takového vůbec existuje.