Někdy na podzim roku 2006 jsem v boskovickém knihkupectví vytáhl z police sbírku Omyly a přeludy. Koupil jsem si ji a četl a nedůvěřivě žasl, že ten nešťastný, přísný muž s varaníma očima a obličejem primáta psal básně. Básně, které šest desítek let nikdo nebude číst, protože si to jejich autor vlastně nepřál.
Emil Hácha své verše vydal v padesáti kusech jako soukromý tisk pro přátele, anonymně, s přípisem, aby každý, komu se sbírka dostane do rukou, anonymitu jejího autora respektoval. To bylo v roce 1939. V roce předcházejícím mu zemřela žena, jeho dcera se rozvedla a on se stal prezidentem druhé republiky. Dostatek důvodů, aby se vážený právník utekl do říše přeludů, kde promlouval hlasem touhy vybraně staromódní, trpělivé a provinilé; kde se v převlečení za věčného poutníka mohl věčně míjet s neznámou nedosažitelnou, on, „pozdní chodec, sám a stár“. Hácha tenkrát od svých básní opatrně poodstoupil. Neslušelo se, aby pan prezident psal básně?
Když Omyly a přeludy vyšly podruhé v roce 2001, jméno jejich autora smělo, ba muselo být zveřejněno. Čtenář si přece nyní kupoval knihu toho nepravděpodobného státníka, který nemohl obstát. Jako literát byl Hácha zvážen a ohledán. Zjistilo se, že spolu se svým bratrem pořídil první český překlad Jeromeho Tří mužů ve člunu (1902). Rok nato sám přeložil Kiplingovy Povídky z Indie (1903). Později už pracoval na pětisvazkovém Slovníku veřejného práva.
Poezii provozoval Hácha příležitostně, oblíbil si rýmované písně na známý motiv, často vypůjčený od lepších básníků (Sova, Hlaváček, Browning, Dante, Verlaine, George). Zkušenost těchto veršů je zkušeností muže, který věděl stejně dobře jako lidová píseň, že po milování přijde umírání. Jakkoli jsou Háchovy básně odvozené a sladkobolné, byl k sobě přísný, když je označil za omyly. Zřejmě i tím se trestal za svoji literární prostopášnost. Liboval si v neživých maskách zádumčivého poutníka, lítostivého odsouzence na smrt, zhrzeného milého či osamělého starce odmítajícího lásku dívky, kterou blahosklonně tituluje „dítě“. A přitom tou rokokovou řečí dokázal i něco vyslovit: „Smuten i rád jdu zbytek pouti bludné/ ze stesku smuten marných toužení/ vzpomínkou rád na snu vidiny svůdné/ jenž prchnul dřív, než zhořkl v splnění.“
Hácha dobýval tutéž skutečnost, která před pár lety pronásledovala Ewalda Murrera ve sbírce Tma se mne dotýkala (2018). Láska jejich sebelítostivých milenců nesmí být naplněna, žijí na cestě mezi toužením a zklamáním. Jejich literární život je nejskvělejší, když se ocitají nejdál od objektu své touhy.
Poezie Emila Háchy není dojemná ani pozoruhodná pro jeho úlohu v českých dějinách, ani pro to, jak úpěnlivě v básních vyznává lásku milované manželce nebo literární milence. Dojemná je vážnost, s jakou Hácha nakládá s literárními ornamenty, jako jsou vše slibující incipity „V soumracích večerních“ nebo „Za nocí nejhlubších“. Zkuste si je opakovat tak dlouho jako on. Potom připustíte, že odříkání se děje ve skalách, krása žen otálí v nivách a život plyne neomylně jako voda v grachtech.
Emil Hácha: Omyly a přeludy. Primus, Praha 2001, 53 stran.