Skály, nivy, grachty - básnická redukce

Někdy na podzim roku 2006 jsem v boskovickém knihkupectví vytáhl z police sbírku Omyly a přeludy. Koupil jsem si ji a četl a nedůvěřivě žasl, že ten nešťastný, přísný muž s varaníma očima a obličejem primáta psal básně. Básně, které šest desítek let nikdo nebude číst, protože si to jejich autor vlastně nepřál.

Emil Hácha své verše vydal v padesáti kusech jako soukromý tisk pro přátele, anonymně, s přípisem, aby každý, komu se sbírka dostane do rukou, anonymitu jejího autora respektoval. To bylo v roce 1939. V roce předcházejícím mu zemřela žena, jeho dcera se rozvedla a on se stal prezidentem druhé republiky. Dostatek důvodů, aby se vážený právník utekl do říše přeludů, kde promlouval hlasem touhy vybraně staromódní, trpělivé a provinilé; kde se v převlečení za věčného poutníka mohl věčně míjet s neznámou nedosažitelnou, on, „pozdní chodec, sám a stár“. Hácha tenkrát od …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě