eskalátor

„Joe Biden je 46. prezident USA. Andrzej Duda je debil.“ Tak zakončil spisovatel Jakub Żulczyk svůj facebookový post, v němž polskému prezidentovi (který Bidenovi gratuloval k „úspěšné kampani“, nikoli ke zvolení) vysvětloval finální fázi amerického volebního procesu. Status vzbudil větší zájem teprve koncem března – kterýsi snaživý občan totiž mezitím na spisovatele podal trestní oznámení. Żulczykovi tak hrozí až tři roky vězení za veřejné hanobení prezidenta republiky. Autor úspěšného románu Oslněni světlem z prostředí varšavské kokainové scény, který se stal předlohou seriá­lu HBO, je v Polsku poměrně známou postavou a možnost, že by se stal de facto politickým vězněm, k němu přitáhla i pozornost řady zahraničních (byť ne českých) médií. Na jeho podporu se sice vyslovil ombudsman Adam Bodnar, ale bohužel zrovna v době, kdy se polská vláda rozhodla úřad ochránce práv demontovat. V půlce dubna se pak objevil i rapový track nového projektu Forevayang s refrénem „Chtěl bych být debilem/ jako náš prezident“. Mě na celé věci trochu mrzí jeden detail: kauzu spustila skutečnost, že se Żulczyk zastal jednoho z nejmocnějších mužů světa, jemuž Duda sotva mohl způsobit nějakou újmu. A přitom by nebylo těžké najít prezidentovy debilní výroky, které skutečně někomu uškodily – třeba více než milionu homosexuálních Poláků a Polek.

M. Špína

 

Jednou z viditelných ekonomických anomálií posledních měsíců je raketový vzestup hypotečního trhu v Česku. To, že epidemie dopadá nerovnoměrně na různé vrstvy společnosti, je známá věc. Všude v Evropě část domácností spoří a část má hluboko do kapsy. Podle povrchní analýzy by se obyvatelé Čech a Moravy mohli jevit jako mimořádní optimisté, když si v nejistých časech berou břímě dluhu na několik desítek let. Letitou mantrou je pak to, že Češi zkrátka bydlí ve vlastním. Bylo by zajímavé zjistit, proč tomu tak je. V zemích, jako je Itálie nebo Řecko, se do nemovitostního fetišismu jasně promítá nedůvěra vůči státu a kolektivní solidaritě. Lidé si pořizují nemovitost, aby měli svůj hrad, kde se opevní před světem. Výsledkem jsou krásné domy – a zanedbaná prostranství. Často však není jiné volby, státní politika bydlení je chatrná a nájemníci jsou čím dál více prekarizováni. Česká republika je v tomto ohledu průměrná středomořská země. Jenom bez těch příjemných věcí, jako je třeba moře.

O. Sojka

 

Případ slávistického hráče Ondřeje Kúdely, který dost pravděpodobně počastoval protihráče tmavé pleti ze skotských Glasgow Rangers rasistickou urážkou, se ukázal být tím pravým pojivem rozdělené české společnosti. Stopka na deset zápasů v evropských pohárech a národních utkáních za výrok „You ­fucking monkey“ se zdá být nepochopitelná prakticky všem napříč politickým spektrem. Největší haló vyvolal dopis kancléře Vratislava Mynáře, který světu vzkázal „Nepoklekneme před vámi“, čímž narážel na rituál před začátkem zápasu, jímž hráči v USA a v Evropě vyjadřují podporu hnutí Black Lives Matter. Vedle Mynáře se do boje proti verdiktu komise UEFA, jež trest Kúdelovi udělila, na sociálních sítích zapojili i další politici: za TOP 09 Miroslav Kalousek, za KDU­-ČSL Jiří Čunek, za Piráty Mikuláš Ferjenčík… Všichni přitom vycházeli jednak z toho, že Kúdelovi nikdo nic nedokázal (při vyslovení nadávky si zakryl ústa), a pak z průběhu zápasu, v němž se hráči Rangers rozhodně nedrželi zpátky, pokud jde o zákroky za hranicí fair play. Za opici označený Glen Kamara si dokonce dovolil Kúdelovi v zákulisí jednu vrazit. Jenže zatímco Češi se mohli zbláznit, v zahraničí chápali trest za rasismus jako adekvátní. V Česku tak stále platí, že většina národa se za rasisty nepovažuje, jen moc nemusí lidi jiné barvy pleti.

J. G. Růžička

 

Jak co nejdůstojněji oslavit Den Země? Ministerstvo dopravy nabídlo na svém facebookovém profilu jízdu Formule 1 po Karlově mostě… Bohužel se nejednalo o povedenou fotomontáž, ale o skutečný záznam z natáčení reklamy pro Red Bull. O pár desítek metrů dál zatím samozvaní ochránci přírody slavili nepokácení jednoho javoru – teď může Praha díky čtvrtmilionovému příspěvku od rakouského koncernu za celodenní pronájem historické památky vysadit takových stromů habaděj. A dobré zprávy nekončí. Nápad Red Bullu by se totiž dal uchopit univerzálněji. Namísto nesmyslné výstavby nových automotodromů by možná stačilo recyklovat středověkou městskou infrastrukturu… Přinejmenším na jeden den se každopádně ministerstvu dopravy splnil dávný sen – o ulicích pro rychlá auta bez chodců a otravných cyklistů.

V. Ondráček

 

Divadla jsou v důsledku pandemie zavřená a cestování komplikované, nořím se proto do vzpomínek. Budou to dva roky, co jsem se s kamarádkou vydal z Athén do slavného divadla ve starém Epidauru na severovýchodě Peloponésu. Ze zhruba sedmi tisíc diváků, kteří na večerní představení dorazili, jsme jediní podnikli cestu veřejnou dopravou a z nedaleké obce pak po svých. Samotná hra mě moc nenadchla, globální režisérská hvězda Robert Wilson uvedl Oidipa jako komorní spektákl založený na designu a hře světel. Výjimečné byly pocity stesku, úzkosti a marnosti, které jsem při představení prožíval. Cesta, po níž jsme přišli, se totiž na několik hodin proměnila v dálnici plnou aut a autobusů, jež bezohledně spěchaly, aby jim Oidipus neutekl. A neutekly jim ani tisíce tvorů – ještěrky, hmyz, ptáci, hadi, kočky a další. Jejich mrtvoly pokrývaly asfalt, po kterém jsme přicházeli ke kultovnímu areálu boha uzdravení Asklépia, původně antického hrdiny, jehož zabil Zeus za to, že křísil mrtvé. Krásné prostředí pro lidskou tragédii. Ostatně i Oidipův osud se naplnil, když pochopil, co napáchal, a oslepil se. Brzy padla tma a hra mohla začít.

O. Bureš