Za socialismu bylo všechno všech – i krajina. Vlastnictví nezavazovalo. „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu,“ znělo heslo všeobecného stračího hnutí. Zda se chovná zvěř pásla tam nebo onde, bylo celkem jedno. Krajina s vyhlazenými predátory byla bezpečná jako dvorek, ochrana chovných stád byla malá až nulová. Divokou zvěř myslivci považovali za svůj majetek, chovali ji ve volné přírodě a podobně jako dobytek ji i krmili – aby bylo stále co střílet a čím plnit mrazáky.
Rok 1989 trhnul oponou a držba pozemků se začala vracet do soukromých rukou. Řada pastevců a chovatelů však pokračovala v dosavadním stylu: stáda nehlídali a pásli na cizím bez ohledu na nové vlastníky. Myslivci jsou i dnes privilegovanou skupinou, která užívá pozemky k honitbě bez ohledu na vlastníky. Majitelé pozemků mají sice právo uplatnit škodu způsobenou zvěří, ale proces je to obtížný a nejsou schopni domoci se právního stavu zaručujícího, že není možné nechat spárkatou zvěř přemnožit. Vlastník je tak nucen nepřirozeně vysoké stavy zvěře a z nich plynoucí škody trpět. Obrana proti myslivecké klice je obtížná. Zákon o myslivosti ve třetím paragrafu sice nutí myslivce zachovávat optimální stavy zvěře, ale realita je jiná, jakkoli to myslivci tvrdošíjně popírají. Rostoucí počty odlovené spárkaté zvěře nicméně hovoří jasně.
Už Josef II. přikázal chov černé zvěře pouze v oborách a ještě v roce 1935 bylo na území Čech, Moravy a Slezska z celkového počtu 442 kusů ulovených divočáků pouze 23 kusů střeleno mimo obory. V roce 1982 bylo uloveno ve volné přírodě již 10 233 jedinců, v roce 2002 jich bylo 81 757, o šest let později 138 723 a v roce 2019 neuvěřitelných 239 818 kusů. Jak je ale možné, že odstřely černé zvěře stoupají tak dramaticky, když maximální porodnost dosahuje – navíc výjimečně – tří set procent? Pokud by totiž jarní stav byl v Česku mezi 50 a 60 tisíci kanců, jak uvádějí statistiky, odstřely by nikdy nemohly přesáhnout 150 tisíc kusů ročně…
Před pár lety se vrátili na naše území první vlci. V odporu vůči nim se překvapivě a nepochopitelně spojili myslivci s pastevci a svorně podávají žádosti na regulaci vlků odstřelem, soudí se, zastánce vlků často hrubě napadají, lžou a manipulují. U pastevců se dá ještě pochopit, že je škody způsobené vlky dohánějí (zejména na Broumovsku) k „nafukování“ kauzy. Jsou ale i tací, kteří myšlenkově setrvali v minulém režimu, stáda nijak nechrání, takže jim stále utíkají a stávají se snadnou kořistí vlků. Není přitom chyba vlků, že je většina ohrad a ochrana stád obecně na tak mizerné úrovni.
U myslivců je odpor vůči vlkům ovšem zcela nepochopitelný, protože jejich ochrana souzní se zákonem o myslivosti. Proč chtějí myslivci vlky střílet, když jim pomáhají zadarmo a bez námahy sanovat přemnožení? Vždyť každý rok myslivci státu a vlastníkům jen v lesích dluží minimálně pět miliard korun za škody spáchané spárkatou zvěří. A to neznáme dosud nevyčíslené škody na úrodě zemědělců. Zdá se mi zkrátka, že myslivci vyvěsili falešnou vlajku, aby v mediálním hluku „vrtěli vlkem“ a veřejnost na miliardové škody zapomněla. Zároveň zřejmě doufají, že vlci budou v Česku opět vyhubeni a přestanou jim dělat „škody“ lovem „jejich“ zvěře. Neulovená zvěř ale nikomu nepatří, takže o žádných škodách nemůže být řeč.