Vrtěti vlkem - ultimátum

Za socialismu bylo všechno všech – i krajina. Vlastnictví nezavazovalo. „Kdo nekrade, okrádá svoji rodinu,“ znělo heslo všeobecného stračího hnutí. Zda se chovná zvěř pásla tam nebo onde, bylo celkem jedno. Krajina s vyhlazenými predátory byla bezpečná jako dvorek, ochrana chovných stád byla malá až nulová. Divokou zvěř myslivci považovali za svůj majetek, chovali ji ve volné přírodě a podobně jako dobytek ji i krmili – aby bylo stále co střílet a čím plnit mrazáky.

Rok 1989 trhnul oponou a držba pozemků se začala vracet do soukromých rukou. Řada pastevců a chovatelů však pokračovala v dosavadním stylu: stáda nehlídali a pásli na cizím bez ohledu na nové vlastníky. Myslivci jsou i dnes privilegovanou skupinou, která užívá pozemky k honitbě bez ohledu na vlastníky. Majitelé pozemků mají sice právo uplatnit škodu způsobenou zvěří, ale proces je to obtížný a nejsou schopni domoci se právního …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky