Člověk se nestane zvířetem

Dvě odložené brněnské premiéry

Vztahem lidstva a přírody se zabývají dvě dramatizace próz, jejichž závěry nejsou pro člověka zrovna příznivé. Jako kontrast k vícehlasu maskulinní touhy po lovu a pomstě v Moby Dickovi uvedlo HaDivadlo v adaptaci románu Zeď monolog poslední ženy, která sahá po zbrani z hladu a při obraně svých blízkých.

Brněnské HaDivadlo pro letošní „nerůstovou“ sezónu přišlo s dvěma adaptacemi literárních děl – Moby Dickem na motivy Melvillovy klasiky Bílá velryba (1851, česky 1933) a Zdí (1963, česky 2019) rakouské autorky Marlen Haushoferové. Do vzniku obou inscenací zásadním způsobem zasáhla pandemie: premiéra Moby Dicka byla od jara 2020 přeložena hned několikrát; Zeď se v červnu 2021 dočkala alespoň online ochutnávky na webové stránce zed.hadivadlo.cz. Hry tak posléze neplánovaně skončily v jedné dramaturgické sezóně, čímž vznikl působivý kontrast. Obě inscenace se totiž – každá po svém – věnují témuž tématu: vztahu člověka ke zvířatům, přírodě i sobě samému.

 

Vrzání lanoví

Moby Dick, který si kromě Melvilla pomáhá i úryvky z děl jiných autorů (Vladimíra Boudníka, Ivana Diviše, Josepha Conrada, Donny J. Haraway, Nathaniela Hawthorna, Johna Hollowaye, Édouarda Levého, H. P. Lovecrafta, Rezy Negarestaniho, Nicanora Parry, H. D. Thoreaua, Maxe Webera) a snaží se tak rozvinout a aktualizovat atmosféru díla z poloviny 19. století, naladí publikum už v předsálí, které evokuje rybářskou loď s kormidelnickou kabinou a káděmi. V sále se pokračuje scénou s kázáním „milovaným námořníkům“ o Jonášovi a velrybě, jelikož vyrazit na výpravu a přitom nenavštívit kostel by se mohlo velrybářům na moři šeredně vymstít.

Melvillova Bílá velryba byla ve své době výraznou – a nutno dodat, že nepochopenou – románovou formou, neboť kromě vyprávění o zarputilé snaze o pomstu na tvorovi, který zmrzačil kapitána Achaba na těle i duši, byla slepencem ironicky­-realistických obrazů práce lovců, kteří vyrážejí na několikaměsíční plavbu oceánem za vorvani, aby získali co nejvíce cenného velrybího tuku, používaného především na svícení, a také takřka biblickou alegorií o smyslu života i počínání civilizace. Ani v dramaturgickém zpracování Matěje Nytry a režii Rastislava Balleka není jednoznačné, kdo by měl být v příběhu hrdinou a proč. Klidně jím může být černý a malý – a proto šikanovaný – Pip, zbabělec, který vyskočí z rybářského člunu a zblázní se strachy, zanechán ostatními lovci moři napospas. Finálním obrazem je zpochybněna dokonce i vážnost samotného cíle Achabovy sebevražedné mise: slavný Moby Dick se v lidské podobě polonahý a potřený bílou barvou plácá po jevišti a „chrlí“ ze sebe vincentku…

Atmosféra je skutečně budována dokonale: slyšíme vrzání lan, před námi se houpe zavěšená police s petrolejovou lampou, scénou bloudí zelený paprsek laseru, který naznačuje mořskou hladinu, smrtelný zásah i cestu k cíli, nebo také zářící harpunu křtěnou nikoli ve jménu Otce, ale ďábla. Z porcování „masa“ v kontejneru třemi postavami ve žlutých pláštěnkách se obrací žaludek. Moby Dick je tak především sérií výrazných, působivých a nevídaných výjevů. Jenže to s sebou přináší také kusovitost, neurčitost a nejistotu, co si s viděným a slyšeným vlastně počít. Ano, román získává na síle zmnožováním, vrstvením nesouvisejících obrazů, doplňováním takřka nesmyslných detailů a dějovými odbočkami, které nemají jiný význam než vyvolat dojem nesmírnosti fikčního světa, jehož obzor se ztrácí v mlze. Ale na komorní scéně se tento dojem nedaří zopakovat. Rozbíhavost, jež v knize naznačovala šíři, se v inscenaci HaDivadla stává útržkovitostí, z níž celek vyvstává především tehdy, máme­-li povědomí o předloze.

 

Sama mezi zvířaty

Koncentrovaná Zeď tvoří k divergenci Moby Dicka protiklad, byť s ním sdílí vysokou míru alegoričnosti. Román Marlen Haushoferové má formu deníkových zápisků ženy, která přežila apokalypsu a zůstala sama, jen se zvířaty, na lovecké chatě, obklíčena jakousi neviditelnou stěnou, „hladkou chladnou překážkou“. Psaním deníku se vyrovnává s osamělostí, izolací a posléze i se smrtí zvířecích bytostí, v jejichž zaopatřování našla hlavní smysl života („jestliže jednou opravdu nebude existovat nic, přestanu žít“). Přežívá díky zásobám, kterými se příbuzní, k nimž přijela na návštěvu, chystali řešit problém „celkové neudržitelnosti“. Co se s nimi stalo ani co se stalo s jejími dětmi, stejně jako s celým okolním světem, hrdinka netuší.

Tísnivému příběhu o samotě a konci na realističnosti dodává zatápění ve skutečných kamnech nebo vsuvka, během níž se čeká, až žena přeřeže pilou kmen. Přes monologičnost textu předkládaného po kapitolách je hra překvapivě živá – především díky zvířecím rolím, jež si jejich představitelé vyloženě užívají a jimiž představení odlehčují. Žena, jejíž jméno přestalo existovat, protože ho nemá kdo vyslovit, varuje: „Člověk se nikdy nemůže stát zvířetem, zřítí se, nepoznav zvířecí existenci, rovnou do propasti.“ Své představy lidství se hrdinka nevzdává, ani když zastřelí neznámého muže, který zabil dvě z jejích zvířat.

Lidské počínání se ukazuje jako v jádru bezesmyslné v obou inscenacích – smrtí překvapivě nekončí jen lov v Moby Dickovi, ale i péče o druhé ve Zdi. Signifikantní je i to, jakou roli hraje v obou kusech rádio – v případě Moby Dicka jako úvodní a závěrečný šum útržků nesčetných vět prolétajících nekonečnou rozlohou světa, ve Zdi coby mlčení na všech frekvencích – znak toho, že lidský svět přestal existovat. Mimochodem, experimentálně poetické zpracování Melvillova velrybářského románu má nyní v repertoáru pod názvem Za bílou velrybu i platforma pro performativní umění Terén, spadající stejně jako HaDivadlo pod Centrum experimentálního divadla. Fanouškům románové klasiky se proto do Brna určitě vyplatí vyrazit.

Herman Melville, Rastislav Ballek, Matěj Nytra a Jan Kačena: Moby Dick. Režie Rastislav Ballek, dramaturgie Matěj Nytra, scéna Matěj Sýkora, kostýmy Radka Vyplašilová, hudba, sound design Matúš Kobolka, projekce Martin Bitala, hrají Cyril Drozda, Mark Kristián Hochman, Jan Lepšík, Miloslav Maršálek, Petr Reif, Milan Sedláček, Miroslav Ukul Kumhala, Jiří Svoboda, Jiří Miroslav Valůšek. HaDivadlo, Brno. Premiéra 7. 9. 2021, psáno z reprízy 3. 11. 2021.

Marlen Haushoferová: Zeď. Režie a adaptace Kamila Polívková, dramaturgie Anna Prstková a Ivan Buraj, scéna a light design Antonín Šilar, kostýmní spolupráce Zuzana Formánková, hudba Aid Kid, sound design Aid Kid a Dominik Dolejší. Hrají Tereza Hofová, Marie Ludvíková, Táňa Malíková, Magdalena Straková, Jiří Svoboda, Kamila Valůšková, Jiří Miroslav Valůšek. HaDivadlo, Brno. Premiéra 16. 10. 2021, psáno z reprízy 4. 11. 2021.