Někdy lituji, že nejsem autor Bubínku Revolveru a nemohu psát neurčité útvary volného rozsahu, jejichž jádrem by bylo pohoršené citování. Desáté výročí smrti Václava Havla by k tomu svádělo, mnozí totiž opět zmeškali příležitost mlčet. V týdeníku Echo se tak setkalo šest osobností, aby „vyvolávaly ducha Václava Havla“. Zazářila spisovatelka Petra Hůlová. Podle ní by dnes Havel měl dvě možnosti: buď tváří v tvář covidu zastávat „solidaritu se staršími lidmi a dodržování pravidel“ včetně těch omezujících svobodu, nebo vidět „nebezpečí redukce člověka na nějakou hygienicko-zdravotní položku, jehož jedinou hodnotou je bezpečné fungování“. Spisovatelku „by zajímalo, jestli by měl odvahu i pro ten druhý postoj“. To je skutečně závažná otázka: měl by Václav Havel odvahu zastávat názory Petry Hůlové? Palmu vítězství si ovšem odnesl moderátor celé debaty Jiří Peňás, který mluvil o lásce své i jiných lidí k Havlovi a poznamenal: „Zároveň si člověk jako já někdy řekne: Ještě štěstí, že se toho Havel nedožil, neboť jak by asi na to svými postoji reagoval? Ještě že nemusí. To mě silně napadalo v roce 2015, v době, kdy poprvé eskalovala migrační vlna, a já byl za něj skoro rád, že k tomu nemusí nic říkat.“ Milovat někoho jako Peňás tedy znamená: cítit úlevu, že zemřel včas a nezkazil si u vás svůj obraz názory, které by se vám nelíbily.