Za jeden z klíčových rysů dekolonizační literatury bývá považována snaha zprostředkovat hlas podřízených a marginalizovaných. Maryse Condé, stejně jako někteří maghrebští autoři, však ukazují další možnost – zmocnit se kanonických děl západní literatury a subverzivně převrátit tradiční historická a kulturní vyprávění.
„Nebyly to ani tak jejich řeči, co mě vyvedlo z míry a pobouřilo, ale jejich chování. Jako bych vůbec nestála ve dveřích. Mluvily o mně a zároveň mě ignorovaly. Podle nich jsem nepatřila mezi lidi. Byla jsem jakási nebytost. Neviditelná. Neviditelnější než neviditelní, protože těch se aspoň všichni bojí díky moci, kterou vládnou. Tituba, ta už existovala jen tolik, kolik ty ženy připustily.“ Koloniální systém založil svou převahu na jasně stanovené hranici mezi kulturně nadřazenými a podřazenými, mezi já a ten druhý. Veškerou intelektuální produkci včetně literatury využíval jako nástroj k potvrzení a upevnění své nadvlády, druhého symbolicky vymazal z vyprávění, a tedy i ze světa.
Mlčící druhý
Indická literární kritička Gayatri Chakravorty Spivak ve svém eseji Can the Subaltern Speak? (Mohou podřízení mluvit?, 1988) považuje právě snahu definovat koloniální subjekt jako druhého a znemožnit mu tím jakýkoli otisk v oficiálním diskursu za nejvýraznější …
