Za jeden z klíčových rysů dekolonizační literatury bývá považována snaha zprostředkovat hlas podřízených a marginalizovaných. Maryse Condé, stejně jako někteří maghrebští autoři, však ukazují další možnost – zmocnit se kanonických děl západní literatury a subverzivně převrátit tradiční historická a kulturní vyprávění.
„Nebyly to ani tak jejich řeči, co mě vyvedlo z míry a pobouřilo, ale jejich chování. Jako bych vůbec nestála ve dveřích. Mluvily o mně a zároveň mě ignorovaly. Podle nich jsem nepatřila mezi lidi. Byla jsem jakási nebytost. Neviditelná. Neviditelnější než neviditelní, protože těch se aspoň všichni bojí díky moci, kterou vládnou. Tituba, ta už existovala jen tolik, kolik ty ženy připustily.“ Koloniální systém založil svou převahu na jasně stanovené hranici mezi kulturně nadřazenými a podřazenými, mezi já a ten druhý. Veškerou intelektuální produkci včetně literatury využíval jako nástroj k potvrzení a upevnění své nadvlády, druhého symbolicky vymazal z vyprávění, a tedy i ze světa.
Mlčící druhý
Indická literární kritička Gayatri Chakravorty Spivak ve svém eseji Can the Subaltern Speak? (Mohou podřízení mluvit?, 1988) považuje právě snahu definovat koloniální subjekt jako druhého a znemožnit mu tím jakýkoli otisk v oficiálním diskursu za nejvýraznější příklad epistemiologického násilí. Druhý není v západním vyprávění přítomen vůbec nebo jen jako mlčící objekt. Na základě svých pozorování především indických žen a hinduistického rituálu obětování vdovy formulovala převratnou myšlenku, že když podřízení nemohou mluvit sami, je třeba jejich hlas zprostředkovat a promlouvat za ně, jejich jménem, a překonat tak ticho, do něhož je uvěznil majoritní koloniální, imperialistický nebo patriarchální diskurs.
Protože historii i osudy podmaněných, kolonizovaných, marginalizovaných psali ti, kdo ovládali prostor, nepatří tito „slabí“ podle Pavla Barši nikdy zcela tam, kde žijí, jsou v jistém ohledu permanentními cizinci. Nepředstavují jiný kulturní prostor, ale jiné obývání téhož prostoru, žijí v pravidlech vnucených silnějšími. Východisko a možnost, jak se chopit slova a znovu zabydlet svá místa, poskytuje koncept tzv. postkoloniálního přepisu (postcolonial rewriting) – autoři pocházející ze zemí s koloniální minulostí se zmocňují kanonických západních děl, subverzivně je převracejí, a přinášejí tak zcela jiný pohled jak na historii a kulturu dosud vyprávěnou jen z pozice mocných, tak na prožívání slabých.
Nosím masku, ženo má!
Tvorba Maryse Condé představuje jeden z takových pokusů o etablování vlastní jedinečnosti a narušení hegemonického vyprávění. Tato antilská spisovatelka se však v žádném případě se zástupným hlasem nehodlá smířit. Tituba, hrdinka a vypravěčka jejího románu Já Tituba, černá čarodějnice ze Salemu (Moi, Tituba, sorcière… Noire de Salem, 1986); [viz ukázku na s. 22–23] od prvních okamžiků uplatňuje svrchované právo zasahovat hlasem i skutky do vlastního života i do okolního dění. „Slovo otroka, dokonce ani svobodného černocha, před soudem nemělo žádnou váhu. I kdybychom do ochraptění křičeli, že jsem vůbec nevěděla, kdo je to Satan, nikdo by nás neposlouchal. A tak jsem se rozhodla jednat na svou obranu. Už dál neotálet,“ pronáší odhodlaně. Právě posun vyprávěcí perspektivy od bílého vypravěče k autentickému vyprávění z pohledu toho druhého lze považovat za klíčový rys postkoloniálního přepisu. Neosobní, oficiální záznamy z procesů s čarodějnicemi za Salemu z konce 17. století nahrazuje vyprávění samotné Tituby, její pohled na události. Čarodějnictví a procesy s těmi, kdo jsou z něho obviněny (na rozdíl od historické skutečnosti se v románu jedná výhradně o ženy), se prolínají celým románem od prvních okamžiků, kdy je Tituba konfrontována s bílým panstvem na rodném ostrově Barbados. I u otroků a původních obyvatel ostrova vyvolávají Titubiny magické schopnosti respekt a obavy, ctí však tradici a na rozdíl od bílých by nikdy nedali najevo ostentativní opovržení ani nepřikročili k násilí. Oproti tomu soudy vedené podle nároků evropské inkvizice a procházející jako leitmotiv celým dílem odkazují coby metafora ke vztahu bílých a černých obyvatel kolonií – kdo má moc, určuje také pravidla pro společné soužití, trestá a odsuzuje k smrti.
Tituba ví o vztazích s bílými pány své, konflikty s nimi má vepsány v samotném genomu svého života, narodila se totiž jako plod znásilnění, jako důsledek opovržení. „Moji matku znásilnil běloch. Oběsili ji kvůli bělochovi. Viděla jsem, jak mu vystřelil jazyk z úst, a s ním i jeho nafialovělý, zduřelý úd. Můj adoptivní otec se zabil kvůli bělochovi.“ A přece neodolá a opustí svou samotu uprostřed pralesa, aby žila s bělochy – pro lásku, nebo přesněji touhu po muži jménem Indián John. Ač sám otrok, reprezentuje jiný, vlastně výrazně častější postoj podmaněných – jediným motorem jeho jednání je totiž snaha přežít. Na rozdíl od Tituby nežije v naivních představách o rovnosti lidí, ví, jak se k bílým chovat, kdy se ponížit. „Nosím masku, ženo má, namalovanou barvami, které vyžadují,“ přiznává Titubě. Bez úcty k sobě i k tradicím nakonec obviněnou Titubu zradí a přizpůsobí se životu s bílými. V posledku se tak stává dvojnásobným otrokem a nevyvolává nic jiného než opovržení.
Maryse Condé skrze vyprávění otrokyně obviněné z čarodějnictví zaplňuje prázdné místo v jednostranném diskursu a vzdává hold všem, kdo zůstali i v nesvobodě a otroctví sami sebou a nenechali se zlomit ničím tak ubohým, jako je chtíč. Koncept postkoloniálního přepisu pak ještě prohlubuje v románu La Migration des coeurs (Migrace srdcí, 1995), jenž je adaptací kanonického díla anglické viktoriánské literatury, románu Na Větrné hůrce (1847, česky 1927) Emily Brontëové.
Bezejmenní v pohledu bělocha
Podobně jako Tituba je koncipován Hárun, vypravěč románu Mersault, přešetření (2013, česky 2015) alžírského spisovatele a novináře Kamela Daouda. Hárun podává světoznámý příběh Camusova románu Cizinec (1942, česky 1947) z jiného úhlu pohledu, hlasem marginalizovaných. Zestárlý bratr zavražděného Araba, kterému se slavný spisovatel ani nenamáhal dát jméno, bobtná potlačovaným vztekem: „Od počátku bylo všechno jasné: on sám měl mužské jméno, můj bratr jméno jakési okolnosti. Mohl by mu říkat ‚Dvě hodiny‘, jako jiný nazval svého otroka ‚Pátkem‘.“
Vysedává v baru a za pomoci značného množství červeného vína svým monologem zaplňuje mezeru v příběhu. Mluví o všem, co se od toho prokletého dne dělo, svěřuje se posluchači i s vraždou – vraždou francouzského vojáka, stejně zbytečnou a nesmyslnou jako vražda jeho bratra Músy. Ponoukán svou matkou, která je na rozdíl od té Mersaultovy stále až příliš živá, stiskne spoušť a dvakrát vystřelí. Nakonec není ani obviněn, i když mu vyšetřovatelé vyčítají, že měl zabíjet o pár hodin dřív, před vyhlášením nezávislosti. Mohli by ho pak dokonce považovat za bojovníka za svobodu.
Daoud ve své verzi příběhu věnuje značnou pozornost pohledu. „Arab, abys věděl, já jsem se jako Arab nikdy necítil. Podobně jako když je někdo černoch, existuje to jenom z pohledu bělocha. V naší čtvrti, v našem světě jsme byli muslimové, měli jsme jméno, tvář a své zvyky.“ Právě pohled bělocha v koloniálním a postkoloniálním kontextu vytváří obraz podmaněného coby inferiorní bytosti. Zatímco podle teorie Alberta Memmiho kolonizovaný tento falešný obraz sebe samého od kolonizátora přebírá a přijme ho dříve či později za vlastní, Hárun se mu vzpírá.
Vyprávění ze záhrobí
Obě díla vedle změny perspektivy spojuje důraz na samotné vyprávění. V jádru antilské i maghrebské tradice stojí oralita spojená s rituály. Copak lze přežít realitu bez příběhů, jako by se ptali oba protagonisté. Tituba na rozdíl od psaných výpovědí svědků v procesech vypráví stejně jako její předci, navíc ze záhrobí. Její vyprávění obnovuje zaniklý svět a s ním i bolest. „Musím svůj příběh dovyprávět? (…) Navíc když ho vyprávím, prožívám znovu a znovu, jedno po druhém, všechna utrpení. Musím trpět dvakrát?“ ptá se v závěru románu. Mýty slýchané v dětství tvoří základ identity otroků. Hárun se dokonce naučil francouzsky, aby mohl mluvit místo mrtvého a pokračovat v jeho větách. Nemá ambici napodobovat slavný příběh slavného vraha, chce ale „dělat to, co se v téhle zemi dělalo, když získala nezávislost: odebírat jeden po druhém kameny ze starých koloniálních domů a stavět z nich svůj vlastní příbytek, svůj vlastní jazyk“.
Koncept postkoloniálního přepisu implikuje také specifické zacházení s jazykem. Maryse Condé i Kamel Daoud píší francouzsky, tedy v jazyce bývalého kolonizátora, neváhají ho však deformovat a ohýbat, ať už na úrovni slov či stavby vět, „koneckonců země je posetá slovy, která už nikomu nepatří a s nimiž se setkáváme na průčelích starých obchodů, v zažloutlých knihách, ve tvářích anebo v té podivné hatmatilce, kterou vytváří dekolonizace,“ říká Daoudův vypravěč.
A oba autoři svorně odmítají návrh Gayatri Spivak, aby se někdo ujal vyprávění příběhu podřízených. Chápou totiž riziko, že marginalizovaní budou znovu kolonizováni situovaností toho, kdo by vyprávěl jejich jménem.
Autorka je romanistka.