Pokud mám mluvit o válce - slepá v kopřivách

„Pokud mám mluvit o válce, pak přímo,“ pronesla Ira v těsné kuchyni přízemního bytu na moskevské periferii. U stolu jsme se tam toho večera, osmatřicátého večera války, mačkali čtyři – a dvě kočky k tomu. Střídaly se mi na klíně. Větší zrzavá, menší černobílá. Na svetru mi po nich zůstaly jemné chlupy a oka nití vytahaných jejich drápky. S notnou dávkou nostalgie jsem při pohledu na ně vzpomínala na jinou, petrohradskou kuchyni, kterou kdysi obývala podobná kočičí sestava. A s kočkami se mi vybavila i jejich majitelka, která vždycky působila dojmem vetché stařenky, i když jí v době našeho seznámení bylo něco málo přes šedesát. Narodila se v prvním roce války – té, která se ještě donedávna pod tím slovem samo sebou rozuměla, kterou si současný ruský režim bezostyšně přivlastnil a z níž učinil svůj zakladatelský mýtus. Vítězství v této válce mu už dávno slouží k ospravedlnění čehokoli – počínaje represemi třicátých let a konče těmi současnými. A tak …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě