Specifickou součást kanadské literatury tvoří tvorba židovská, spojená převážně s québeckým Montrealem. Dilemata jejích autorů či autorek i náročné hledání vlastní identity často pramení z komplikovaného vztahu k judaismu – ať už se jedná o zkušenost exodu, exilu a asimilace, chasidského tradicionalismu či nostalgické snění o dětství.
Židovská populace se začala v Montrealu usazovat v polovině 18. století. Židovští imigranti sice přicházeli na kanadské území už dříve, ale coby nekatolíkům jim nebylo povoleno osidlovat území Nové Francie – evropští Židé se tedy zpočátku usazovali jen v britských oblastech. Ve větším počtu začali Židé do Montrealu přijíždět od konce 19. století. V první polovině 20. století šlo zejména o evropskou imigraci a od padesátých let pak přicházeli židovští obyvatelé ze zemí severní Afriky.
Montreal je dvojjazyčné město a většina židovských imigrantů se zpočátku začleňovala do anglofonní společnosti. Když později začali přicházet severoafričtí frankofonní Židé, pro nejednoho Québečana bylo setkání s francouzsky mluvícími židovskými spoluobčany něčím nevídaným. Alžírští imigranti vyprávěli o údivu, jejž vyvolávala jejich mateřština: „Vy jste katolická Židovka?“ Část montrealské židovské populace navíc tvoří ortodoxní chasidská komunita, jejíž členové žijí tradičním způsobem v souladu s četnými náboženskými předpisy. Vzhledem k nejednotnému charakteru montrealských židovských skupin tedy není snadné montrealské židovství jednoznačně definovat – což ostatně platí i pro židovství obecně.
Tohoto problému si byl vědom Albert Memmi, francouzský filosof tuniského původu, který pojem „židovství“ rozdělil do tří sémantických rovin, jež nazývá judéïté, judaïcité, judaïsme. První rovina vyjadřuje způsob, jakým jednotlivec prožívá své židovství, druhá zahrnuje charakter židovské komunity a třetí se týká náboženských předpisů, zvyklostí a institucí. Sám Memmi o sobě tvrdil, že je francouzským Židem (judaïcité française), jeho židovství je sekulární (judéïté laïque) a nijak se nezapojuje do náboženského života (judaïsme). Židovskou identitu je však možné určit nejen vztahem k náboženské tradici, ale také na základě kulturních zvyklostí – jak ukázala nedávno zesnulá montrealská socioložka, historička a lingvistka Régine Robin.
Láska k jidiš
Régine Robin se narodila v Paříži v roce 1939 židovským rodičům, kteří kvůli sílícímu antisemitismu ještě před válkou uprchli z Polska. Oba rodiče byli levicově orientovaní. Doma se mluvilo jidiš, rodina však byla ateistická, což se může zdát překvapivé vzhledem k tomu, že židovství bývá úzce spojováno s aktivní účastí na náboženském životě. Sama Régine Robin ostatně vypráví, jak svým ateismem vyváděla z míry své židovské spolužáky, pro které byl koncept laického židovství nepochopitelný.
O tom, jak se židovství projevovalo v životě její rodiny, píše Robin v knize L’amour du yiddish. Écriture juive et sentiment de la langue (Láska k jidiš. Židovské písemnictví a cit pro jazyk, 1984): „Nebyla jsem vychovávána v duchu židovské tradice, ale byla jsem obklopena židovskou kulturou. Moje rodina byla zcela ateistická (…) Nikdy jsme neslavili žádný svátek, nechodili jsme do synagogy, nemluvili jsme o náboženství. Později jsem svým rodičům vyčetla, že jsme neslavili alespoň Purim nebo Chanuku, což jsou pěkné svátky, a navíc se dají snadno oprostit od náboženského podtextu. Neslavili jsme ani nový rok Roš hašana. Nic. Ze zvyku a z pohodlnosti jsme žili podle křesťanského kalendáře (…) Přitom kulturní prostředí mé rodiny přímo navazovalo na zvyklosti polského štetlu nedaleko Varšavy, bylo tím, čemu říkám jidiškait (…) Středobodem tohoto zcela nenáboženského prostředí byla řeč, jidiš, můj mateřský jazyk, kterým má matka mluvila i po čtyřiceti letech v Paříži. Jidiš se svou intimitou, důvěrností, afektivitou, nevyčerpatelným zdrojem vtipů, slovních hříček, pořekadel, ustálených úsloví a slovních spojení, ale i literárním potenciálem (…) Rodiče mě posílali do komunistických a bundistických spolků a na letní tábory, kde jsme se učili jidiš básně a zpívali jsme revoluční písně v jidiš (…) I naše kuchyně měla hluboké kořeny ve střední Evropě. Když se ocitnu ve Vídni, Praze nebo Budapešti, srdce se mi rozbuší při pohledu na knedlíky, nudle, dorty, chléb. To všechno se jedlo u nás doma. Zkrátka jidiš kultura, ale žádná tradice.“
Smutek, rozkol, touha
V montrealských románech z 20. století je vztah k židovství zobrazován různě. Judaismus může být kategoricky odmítán a vnímán jako soubor zastaralých praktik, které jsou překážkou v začlenění se do moderní společnosti. Některé postavy montrealských románů svůj židovský původ popírají a o své minulosti mlčí. Takový je postoj některých hrdinů románu La Célébration (Oslava, 1997) montrealského spisovatele iráckého původu Naïma Kattana. Jiné postavy se zase nedokážou zbavit smutku nad tragickým osudem evropských židovských komunit. Neutuchající bolest je rovněž jedním z témat knihy La Québécoite (1983), postmoderního románu s autobiografickými rysy již zmíněné Régine Robin.
Židovství může být také zdrojem vnitřního rozkolu. Protagonista řeší dilema, zda zachovávat odvěké zvyky, nebo se oddat většinovému způsobu života se všemi jeho lákadly. Dochází tak k situaci, kdy dvojí kultura neznamená obohacení, ale je naopak příčinou neukotvenosti, smutku a pochyb. Tuto rozpolcenost ve svém románu Aaron (1954) popsal Yves Thériault. Židovský chlapec Aaron žije se svým dědečkem, který se jej snaží vychovat v tradičním duchu, nakonec však dospívající muž dá přednost životu v moderní společnosti.
V jiných textech se židovský svět naopak zobrazuje jako předmět touhy. Hrdinové obdivují neměnnost rodinných i náboženských rituálů, skýtajících pocit bezpečí a jistoty, zatímco jiné postavy své židovství pociťují jako tu nejpřirozenější samozřejmost. Oba tyto aspekty jsou popsány v románu Hadassa (2010) montrealské autorky Myriam Beaudoin. Příběh vypráví učitelka francouzštiny ve škole pro dívky z ortodoxních rodin. Vypravěčka se dychtivě zajímá o náboženské, komunitní i rodinné tradice, které s ní její žákyně radostně sdílejí. Touha nežidovské ženy poznat blíže nepřístupný svět kontrastuje se spontaneitou, s níž ke starobylým zvyklostem přistupují dvanáctileté dívky. Pocit ukotvenosti i sebevědomí židovských děvčátek moderní ženu 21. století fascinují.
Židovství se tedy v montrealské literatuře projevuje jak kontrastními postoji odmítnutí, nebo naopak nekritického obdivu, tak vztahem, který bychom mohli označit za samozřejmý. K dalším rysům, jež charakterizují židovství v montrealských textech publikovaných v průběhu 20. století, náleží smutek, nostalgie, melancholie, lítost, často spojené s tématem exilu.
Autorka je romanistka.