Spíš než na válku proti otazníkům, o níž psala Tereza Stöckelová v úvodníku minulého čísla A2, to u nás na venku vypadá na dialog vlajek. Českých, ukrajinských, obecních a městských. Vlajek hasičů či fotbalových velkoklubů. Letos se jich na domech urodilo víc než loni – z evidentních příčin. Barevní jdeme do tmy a hádáme se přitom o to, co má viset z věže Karlštejna. Hospodské debaty vedou k poznání, že taková vlajka je v první řadě znakem hrdosti na to či ono. Identita přichází až pak. A co přijde po ní?
Spor o vlajky trochu připomíná spory, do nichž v baroku vstupovali intelektuálové typu Bohuslava Balbína či Tomáše Pešiny z Čechorodu. Jako vlajky hrdosti tam ševelila česká slova. Šlo o hrdost na jazyk, zejména na jeho libozvučnost (kterou však ocení hlavně rodilí mluvčí) a na jeho obecně platnou, faktickou původnost, tedy blízkost původní, předpotopní řeči lidí. Čím víc nepřevzatých slov jazyk má, tím pyšnější na něj mohou být jeho mluvčí. Zmíněný Balbín, současník …
