Letošní Anifilm přinesl mimo jiné i nezvykle kvalitní výběr z nových krátkých filmů tuzemských animačních škol. Narůstá počet mladých českých tvůrců schopných vymýšlet umělé světy, které se nerozpadnou do patnácti minut.
Už se stává pravidlem, že každý rok alespoň jeden či dva výrazné studentské animované snímky z tuzemské produkce výrazně uspějí i na mezinárodní úrovni. Kateřina Karhánková nedávno objela stovky festivalů s bezeslovným snímkem Plody mraků, který pojednává o strachu a jeho překonávání – počin, jímž absolvovala pražskou FAMU, jí přinesl mimo jiné cenu Evropské asociace dětského filmu pro nejlepší krátký film roku 2018. Uznání, pochvalné recenze i několik cen včetně studentského Oscara sklidilo loutkové drama Dcera (2019) režisérky Darji Kaščejevové a nejnověji se mezi hojně dekorované tuzemské „animáky“ zařadil autobiografický dopis režisérky Diany Cam Van Nguyenové vlastnímu otci, nazvaný Milý tati (2021), který k mnoha oceněním přidal i vítězství mezi světovými krátkými filmy na letošním ročníku festival Anifilm.
Dost bylo pohádek
Dalo se čekat, že snímek Milý tati uspěje i v ceně Český obzor, kterou uděluje začátkem festivalu Rada animovaného filmu. Podstatnější pro stav české animace je ovšem fakt, že dost ze zbylých více než tří desítek soutěžících studentských snímků bylo vítězi poměrně zdatnou konkurencí. A nejedná se jen o počiny z FAMU, ale také o díla z UMPRUM, Fakulty umění a designu Ladislava Sutnara na Západočeské univerzitě v Plzni nebo zlínské Univerzity Tomáše Bati.
Těžko říci, zda jde obecně kvalita tvorby nahoru, nebo za výraznými zástupci animované studentské tvorby stál přísnější výběr přihlášených děl. Mezi krátkými snímky Českého obzoru se letos každopádně nevyskytovalo mnoho takových, které by stály jen na kresbě a byly pouhým technickým cvičením.
Když v roce 2018 Anifilm zavedl soutěž Český obzor, dost děl adaptovalo pohádky a báje (O červené Karkulce Martiny Holcové, Klekánice Zuzany Skopalové, Otesánek Lindy Retterové či Ouřek Martina Kukala) a mnohé animované dokumenty používaly kresbu jako pouhou ilustraci toho, co se říká. I letos se ve výběru našly žánrové črty bez větší potřeby vyprávět, třeba fantasy horor Odpočet naděje Sebastiana Veselky nebo Forest Nikol Mazepiny, nenápaditý mikrohoror o hrdinovi ztraceném v lese. A leckteré „anidoky“ stále používají výtvarnou stránku jen jako expresivní dokreslení výpovědí sociálních herců, ať už se jedná o dokument o závislostech Na konec spirály Elišky Kerbachové, dětskou anketu Až vyrostu Ester Kasalové či snímek o práci umělců a grafiků na volné noze, nazvaný Volné ruce. Jeho autorka Thanh Mai Tranová soutěžila ještě s filmem Mezi regály, který mísil animaci se skutečnými záběry na zboží či zákoutí vietnamské večerky a na krátké ploše se dotýkal kulturních rozdílů mezi Vietnamci a Čechy, jež často začínají na banální každodenní bázi, což vhodně podtrhovala zvolená technika.
Nějaká kouzla
Snímků tematizujících vlastní či cizí tvorbu bylo více. Anidok CRASH! BANG! BOOM! od Iris Hobson-Mazurové přinesl hravou sondu do hlavy zvukaře, která mimoděk zpřítomňuje některé technické aspekty sound designu. Eternia Jakuba Šulíře vznikla u příležitosti 70. výročí založení Ateliéru animace na UMPRUM a jde o svébytnou koláž témat z tvorby tamních absolventů Václava Mergla, Jana Součka a Vratislava Hlavatého, v níž se mísí pobyt mezi šrotem na skládce s „béčkovými“ sci-fi souboji a manickým světem pokřivených obličejů a kulometné střelby. Dear Eva od Veroniky Martiškové pomocí stylizovaných černých torz, figur na bílé ploše a naléhavého hlasu zachycuje v uměleckém dialogu a jakémsi „přímém přenosu“ myšlenkový tok plný tvůrčích pochyb a vztahování se k vlastnímu dílu. Už méně nápaditý je anidok Nějaký kouzlo Veroniky Skalické, kde animace jen zpřítomňuje, jak s loutkami a materiálem pracují výtvarníci Jan Balej a Filip Pošivač. Tan Lui Chan ve snímku Foreigners from East Asia popisuje, jak se ke studiu animace u nás dostali tři studenti z Číny, Japonska a Jižní Koreje, a naznačuje rozdíly mezi tamním masivním animačním průmyslem a tuzemskou rukodělnou a loutkovou tradicí.
Podstatnou část snímků tvoří hříčky či „náladovky“, jimž animované médium přeje. Miniatura Blue Lucie Lísníkové jednoduchou animací pomocí několika čar a barevných ploch vypráví o osamělosti a „love-hate“ aspektech mezilidských vztahů i o přístupu k sobě samému v době sociálních sítí, Vera Raspopova v Malé smrti vede intimní monolog na depresivní téma s využitím různých technik od černobílé kresby po záběry překryté hrubým rastrem. Alžběta Macáková Mišejková si ve snímku Odpusť hraje s dvojznačností názvu filmu a posílá dvě „nafoukané“ holčičky coby balóny do nebe, kde musí přijít na to, jak se/si odpustit. Misophonia Orchestra Daniely Hýbnerové líčí groteskní trable dívky zahlcené odpornými chrchlavými zvuky okolního světa a film K sežrání Andrey Kmecové a Pavla Holuba si střílí ze snobství food kritiků, kteří si – v poněkud očekávatelné pointě – nejvíce pošmáknou sami na sobě. Tentokrát doslova.
Pravdy mojí mámy
Ty nejsilnější snímky ovšem nezůstaly u nápadu, vtípku či emoce a dovedly i na malé ploše rozpracovat svébytné světy, v nichž se lze zabydlet. Marie Urbánková si v jemně melancholické grotesce Moje máma má vždycky pravdu hraje s tím, jak by to na světě vypadalo, kdyby kázání matek a otců k jejich ratolestem fungovala doslova. Anna Heribanová v mnohem pochmurnější a expresivnější grotesce Carp Xmass líčí, jak rázem získají Vánoce apokalyptický ráz, když si kapři a lidé vymění místa. Podobně údernou společenskou metaforu využívá Anna Smékalová ve filmu Kdyby lidé byli vejcorodí k vtipnému zamyšlení nad tím, jak zastarale někteří lidé uvažují, když dojde na homosexualitu a jiné společensko-kulturní rozbroje. Niko Mlynarčík ve filmu Bodies of Water vykresluje životní krizi, kterou má spravit rybaření a pár piv, ale nekončí u trefného načrtnutí „chcípáctví“ svých protagonistů. Snímek se v příhodnou chvíli mění v bizarní horor.
Vůbec nejpozoruhodnější svět stvořila Andrea Szelesová ve snímku Sestry. Půvabně kreslená dumka o blízkosti i blížícím se odloučení se odehrává v podivném písečném světě, kde žijí dvě sestry, z nichž jedna roste obří rychlostí. A čím víc roste, tím více se propadá do písku. Je to sci-fi z jakési vzdálené planety, které se přitom dotýká tradičních, až folklorních motivů. Ale především jde o silnou a univerzální metaforu komplikovaných mezilidských vztahů. Právě takový přístup umí tuzemskou tvorbu vyslat do světa.
Autor je filmový publicista.
Anifilm. Liberec, 10.–15. 5. 2022.