V minulém čísle jsem v recenzi na knížku Daniela Hradeckého použil sousloví „biedermeier současné české literatury“. Chtěl bych to trochu vysvětlit; nebude to bez souvislosti s předmětem tohoto textu. Valná většina českých autorů a autorek dekoruje literární pole. Vybírá si nekonfliktní, prověřená témata a stejně tak je zpracovává, konvenčně, literárně vyzkoušenými, očekávanými a přijímanými prostředky. Když se objeví téma žhavé, aktuální, nepohodlné, v pravém smyslu kontroverzní, většina je pojedná tak, že jeho hrany zahladí, což opět záleží na způsobu podání, který setře naléhavost sdělení ve prospěch esteticky hladkého účinku. Vznikne zase jenom literatura, ornament, kterému je možné přitakat, ale ze židle tě nezvedne. Je to příliš učesané, návodné, povědomé, už předem se to dává jako literární dílo, až je z toho jen úpravná skalka před domem. A my sedíme v tom domě, hledíme do zahrady, místo abychom dům opustili, překročili zahradu a vyšli ven.
Když psal Vladimír …
