Nebýt součástí pořádků

Levice, která si zakázala myslet revoluci, nemá o čem mluvit

Tradiční levicové strany se staly fungujícími součástmi (neo)liberálního systému. Levice by se měla opět pokusit nalézt svou vlastní řeč a usilovat o všeobecnou emancipaci, jež se bude týkat všech lidí bez omezení a bude respektovat i ne­-lidskou přírodu.

Vladimír Špidla – přední politik nevelké části české sociální demokracie, která zůstala hodna svého jména – formuloval poslání své strany zhruba takto: v době velké industrializace v 19. století pomáhala sociální demokracie pracujícím lidem, aby se s touto obrovskou civilizační proměnou vyrovnali. To má i dnes být její legitimní úkol. Měla by pomáhat pracujícím, aby se vyrovnali s novou velkou změnou životních podmínek v důsledku technologického pokroku. Jménem pracujících má vyjednávat s kapitalisty o pracovních podmínkách a mzdách a se státem o nastavení zákonného rámce, sociálního zabezpečení a dostupného zdravotnictví. Podobně uvažují v tom lepším případě také sociálnědemokratické, socialistické či labouristické strany v Evropě, protože se staly integrální součástí neoliberálního politicko­-ekonomického systému. Ten je pro ně výchozím paradigmatem, tedy něčím, čemu se nejen neprotiví, ale o čem ani není třeba příliš diskutovat: je souborem daných pravidel a …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě