Dnešní levicová hnutí jsou často definována svými vlastními dějinami a vzpomínkou na někdejší podoby třídního uspořádání. Podle Marxe přitom proletářská revoluce „neměla čerpat svou poezii z minulosti, nýbrž pouze z budoucnosti“. Ve sporech o minulé boje a budoucí emancipaci ale nakonec bývá obětována naše přítomnost.
Při mnoha identitárních konfliktech a tzv. kulturních válkách se někteří levicoví účastníci debat snadno postaví do role blahosklonných rádců: Kdybyste raději místo toho, o čem si myslíte, že vás pálí, mířili na správné cíle a pojmenovali skutečné problémy… „Skutečné“ má většinou znamenat „třídní“, odvozené od majetkových poměrů. Tyto dobře míněné rady mohou mít pravdivé jádro, ale i přesto jsou nesnesitelné. A to z více důvodů.
Jeden z nich spočívá v tom, že levice sice dokáže brojit proti „politikám identity“ ve jménu „reálných zájmů“ a proti „politice paměti“ ve jménu „pochopení přítomnosti“, sama ale za sebou vleče dědictví mnoha identitních dělení, která jsou srozumitelná jen jako dědictví minulosti. „Marxisté“ nebo „trockisté“ mají svůj odkaz k významnému mysliteli 19. či první poloviny 20. století už v názvu, ale ani „anarchisté“ či „sociální …
