Kniha jako odpuštění

Ocean Vuong čerpal z rodinné historie už ve sbírce básní Night Sky with Exit Wounds (Noční obloha s průstřely, 2016), za niž získal řadu ocenění, mimo jiné i Cenu T. S. Eliota. Jeho poezie v sobě nese rány války ve Vietnamu, které se předávají mezi generacemi, jako kdyby v každém nově narozeném těle uvízl pozůstatek šrapnelu. V jedné z básní píše: „Americký voják ošukal vietnamskou venkovanku. Tudíž existuje moje matka./ Tudíž existuju já. Tudíž žádné bomby = žádná rodina = žádný já.“ Prozaická prvotina Na Zemi jsme na okamžik nádherní (On Earth We’re Briefly Gorgeous, 2019) sdílí se sbírkou společnou postpaměť, jejíž tvar autor ohledává zevnitř, aby lépe pochopil nejen své předky, ale i sebe.

Dopis v cizím jazyce

„Mami, píšu, abych ti byl nablízku – přestože s každým slovem, které napíšu, se ti vzdaluju,“ čteme ve Vuongově próze. Kniha je stylizována jako dopis, v němž se vypravěč vystupující pod jménem Pejsek obrací ke své matce, přestože (či spíše protože) ví, že si jej nebude moci přečíst – anglicky se totiž nikdy nenaučila. Jazyková bariéra mu pomáhá najít odvahu ponořit se do minulosti, a tak v rozsáhlém dopise fragmentárně líčí babiččiny osudy za války, složitý příchod své rodiny do USA, život v chudobě, homosexualitu, šikanu i závislost na drogách. Veškerá příkoří však intenzivně kontrastují s bezmeznou láskou – ať už k matce, která trpí posttraumatickou stresovou poruchou a malého Pejska často bije, nebo k pisatelovu prvnímu chlapci, bílému Američanovi Trevorovi, jejž drogová závislost pomalu žene do záhuby. Násilí plodí lásku a láska násilí. Tyto dva protiklady jsou v Pejskově světě neoddělitelné – představují přípravu na život vykoupený bolestí.

Pejsek dostal při narození záměrně bezvýznamné jméno, aby působilo jako ochrana před zlými duchy. S imigrací do země, která vietnamskému národu tolik vzala, se vypravěčova bezvýznamnost jen znásobí. V Americe není nikým. Matčin sen o lepším životě na Západě se rozplynul v prachu nehtového salonu, kde dře od rána do večera za minimální mzdu. Ve zdánlivě svobodné společnosti je dospělá žena vězeňkyní vlastní mateřštiny. Když jejího syna začnou spolužáci ve škole šikanovat, nemůže mu pomoct, protože se zkrátka nedomluví. Nedosažitelnou svobodu se proto autor rozhodl zprostředkovat slovy jazyka, jejž si sám postupně osvojil. Zkoumá, co jsou slova schopna unést, a propůjčuje hlas těm, kterým se nepodařilo znovu zapustit kořeny.

Šrámy a traumata

Válka je v knize všudypřítomná a zanechává šrámy i na lidech, kteří ji nezažili. Pejskova babička se za války ve Vietnamu živila jako prostitutka a dceru porodila poté, co ji znásilnil jeden z amerických vojáků. Otce si hrdina příliš nevybavuje, jediné probleskující vzpomínky se týkají momentu, kdy jeho matku zmlátil do krve. Přesto příběh ukazuje, že i z násilí se může zrodit krása. Čistota hlavní postavy prosvětluje temné chvíle, i ty ale Vuong popisuje velmi poeticky. Forma dopisu mu umožňuje probírat se na přeskáčku vzpomínkami a vytvářet tak dojem myšlenkového proudu, který člověk pod návalem emocí těžko zastavuje. Na textu je znát, že autor začínal jako básník. Hranice mezi prózou a poezií se stírá, narativní pasáže jsou prokládány lyrickými vsuvkami. Avšak právě proto začíná román po chvíli připomínat experiment z dílny tvůrčího psaní (které autor vyučuje). Kudrlinek, metaforických obratů a básnických příměrů je na stránce najednou moc, text je slovně přetížený a „pře­-psaný“. Snaha o hlubokou poetičnost knize spíše škodí, než prospívá. Je ale namístě ocenit český překlad Martina Světlíka, v němž román neztratil nic z Vuongova specifického stylu.

Na Zemi jsme na okamžik nádherní je společensky důležité dílo. Ocean Vuong ukazuje, jaké to je, dospívat s nálepkou jinakosti: jednak přibližuje život chudé imigrantské rodiny na okraji společnosti v prostředí, v němž jsou lidé s jinou než bílou barvou pleti považováni za podřadné, jednak otevřeně mluví o homosexuálních vztazích a sexualitě obecně. Připomíná nám, že i západní společnost neustále ostrakizuje „nezapadající“ jednotlivce i komunity. Kniha je ale zároveň i osobní zpovědí a vyrovnáním se s vlastní minulostí. Vuong se svou matkou prý dlouhou dobu nemluvil a román byl schopen začít psát až poté, co se spolu usmířili. Na stránkách se pak navrací k traumatům z dětství i ke chvílím, kdy pociťoval nejsilnější pocity štěstí, a příběhy svých milovaných uzavírá do časové schránky textu, aby jim dodal trvání. Revizí uplynulých let dospívá k pochopení pro matčino konání, především ale odpouští sám sobě.

Autorka studuje bohemistiku a překladatelství.