Osobnost Václava Havla stále přitahuje zájem interpretů. Jeho životopis od Aleksandera Kaczorowského, soubor filosofických interpretací The Dissident a Havlova dlouho ztracená reportáž Někam jsem to ukryl, která poprvé vyšla loni, nabízejí pohled na různé tváře prvního polistopadového prezidenta.
V anketě o největších českých hrdinech, kterou připravil Český rozhlas v roce 2015, se Václav Havel umístil na druhé příčce za Janem Husem a spolu s „bronzovým“ Masarykem patří mezi ty osobnosti v žebříčku, které pro vstup do národního panteonu nemusely zahynout mučednickou smrtí. Na rozdíl od Husa a Masaryka ovšem Havel není ještě dostatečně historizován, aby vyvolával jen akademický zájem. Zároveň podpovrchová kontroverze, která kolem jeho osoby stále trvá, už není „sporem dvou Václavů“ (Havla a Klause) z devadesátých let, který vycházel jak z odlišných povah prezidenta a premiéra, tak z odlišných představ o tom, jak by měla vypadat politika. Dnešní rozpor v symbolickém odkazu Václava Havla jej paradoxně staví po bok Klause. Pro kulturní liberály je Havel symbolem lidských práv a mytické slušnosti v politice. Pro mnohé z „poražených“ ekonomické transformace, tedy těch, kteří odnesli vytunelování podniků a privatizačních fondů nebo neregulovaný …
