Rozplynout se v ruchu

Těžkosti s poválečným folklorem a folkorismem

„Budeme i v kultuře žít v plném souhlasu s tím, čím žije národ, republika, všechen náš lid,“ sliboval Zdeněk Nejedlý v roce 1945, když vyzýval k budování nové, zdravé a slabostmi dekadence nezachvácené kultury. Poválečné folklorní hnutí se tak stalo zásadním společenským fenoménem. Věnuje se mu monografie Tíha a beztíže folkloru.

Z poznámek o smrti folkloru se již stalo klišé. Zároveň však i v rámci etnografie dochází k rozkolísání a rozvolnění toho, co vlastně tento pojem znamená. Podle novějších definic může folklor zahrnovat kreativní projevy téměř jakýchkoliv skupin lidí, jež může spojovat subkultura, vazba na venkov, konspirace na sociálních sítích nebo třeba korporátní zaměstnavatel. Proč se tedy vracet ke „starému“ folkloru? Z čeho pramení potřeba ho neustálé oživovat? A do jaké míry nás ovlivňovaly představy lidu a lidovosti, které konstruoval? Tyto otázky si klade autorský tým monografie Tíha a beztíže folkloru. Folklorní hnutí druhé poloviny 20. století v českých zemích. Autoři a autorky se snaží ukázat, co způsobilo masovou oblibu folkloristického hnutí, a konstatují například, že folklorní tanec umožňoval každému zapojit se podle svých možností, že přinášel pocity blaha z lehkého pohybu, utvářel vztahy v komunitě a dával jednotlivci identitu zasazenou třeba i do rámce národního …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě