V projektu Ho99o9 se nestřetávají jen hardcore s hip hopem a elektronická hudba s metalem, ale také různé sociokulturní kontexty. Duo tvořené afroamerickými hudebníky totiž kromě gangstarapové inspirace navazuje na dominantně „bílé“ žánry tvrdé kytarové hudby. Exklamuje tak mimo jiné i vztek spojený s přetrvávajícím rasismem.
„Nesnáším tyhle techno blbosti, všechny ty krabičky s čudlíky a debilní zvuk vú-vúú!“ Tak se rozlítil punkový veterán Iggy Pop, když v roce 2007 zaslechl elektronickou hudbu na švýcarském Caprices Festivalu, kde také vystupoval. Těžko říct, co tím rocková legenda, která později spolupracovala i s Underworld, myslela, nicméně podobné stanovisko je vlastní podstatné části rockové, punkové a metalové scény. Nebo alespoň ještě nedávno bylo. Jisté je, že v posledních letech poněkud nejasnou hranici mezi „falešnou“ elektronickou a „opravdovou“ kytarovou hudbou překračuje stále více umělců a umělkyň. Mezi jinými i afroamerická dvojice Ho99o9 (Horror), v jejíž tvorbě se potkává hardcore punk s rapem a techno s metalem. Mimochodem, sampl citovaného Popova výroku pochází z letošního, druhého alba skupiny, nazvaného Skin.
Přes řeku Hudson
Pro dva afroamerické kluky vyrůstající v New Jersey bylo zpočátku těžké zmíněné „tvrdé“ žánry vůbec objevit. Pokud už někdo měl kontroverzní pověst, většinou pocházel z prostředí gangsta rapu – jako třeba Suge Knight, průkopník gangsta rapu a zakladatel a ředitel vydavatelství Death Row, který byl před pár lety dokonce odsouzen za vraždu. Relativní uzavřenost americké kytarové scény přitom nepochybně souvisí i s celkově malým zastoupením etnických menšin, jakkoli existuje řada výjimek.
Eaddy (alias Yeti Bones) a Jean (alias theOGM) vzpomínají, že formativním zážitkem pro ně bylo setkání s Bad Brains, washingtonskou hardcorovou skupinou aktivní od sedmdesátých let, jejíž členové byli Afroameričané a rastafariáni. Ve čtvrti, kde Eaddy a Jean vyrůstali, ale nikdo podobnou hudbu neposlouchal, a tak to chvíli trvalo, než si našli cestu přes řeku Hudson na punkové a hardcorové koncerty. „Pocházím z černošské rodiny a doma mi říkali ‚Hele, to je bělošská muzika‘, kdykoli šlo o cokoli extrémního, protože černí tyhle věci neposlouchají ani nehrají. V grindcoru, death metalu nebo jiné extrémní hudbě skutečně nepotkáte moc černochů,“ vzpomínal Yeti Bones v rozhovoru pro časopis Kerrang. A jinde své postavení v newjerseyské komunitě upřesnil slovy: „Kvůli úzkým džínům nás považovali za buzny.“ Oba členové Ho99o9 se tak v roce 2014 přesunuli do Los Angeles – s touhou dělat agresivní, nebezpečnou hudbu po vzoru rapperů z východního pobřeží.
O novém projektu začala brzy referovat vyhlášená metalová média jako Revolver, Metal Hammer nebo zmíněný Kerrang. Ve zvukově značně konzervativním žánru je každé osvěžení vítáno – pokud ovšem příliš nepřesahuje žánrové mantinely. Ho99o9 navíc provázela pověst koncertní kapely, která nešetří ani publikum, ani sebe samu a jejíž členové se neváhají svlékat na podiu, vystupovat ve svatebních šatech, metat salta a zapojovat se do moshpitu. Když v roce 2015 vyjeli na putovní festival Vans Warped Tour, hned po prvním vystoupení je organizátoři vyškrtli z programu pro pobuřující chování.
Zvuk jako pitbul
O postavení skupiny na hardcorové scéně asi nejlépe svědčí fakt, že v roce 2016 koncertní sestavu doplnil bubeník Brandon Pertzborn, který působil mimo jiné i v Black Flag. Ho99o9 také předskakovali mathcorovým The Dillinger Escape Plan, vystoupili na metalovém festivalu Hellfest a před rokem vydali samostatný track, na kterém spolupracovali s ruskými aktivistkami Pussy Riot. Na aktuální desce Skin pak ve skladbě Bite My Face hostuje Corey Taylor, zpěvák metalových Slipknot. Tato skladba koncentruje všechny typické prvky hudby Ho99o9. Je tu znepokojivé šeptané intro, šustivý industriální beat, který může připomenout třeba Death Grips, extatický řev v refrénu i uklidňující středová pasáž. V textu se objevují klasické horrorcorové vize, které se však na několika místech dotýkají amerických reálií – ať už jde o odkaz na slibovanou koronavirovou pomoc v podobě státních šeků, brutalitu ozbrojených složek vůči Afroameričanům nebo losangeleského vraha policistů Christophera Dornera. Téma policejního násilí najdeme i v posledním tracku Dead or Asleep: „Je tu psychopat s odznakem/ Nevěří mi, dokud nejsem mrtvý“.
Oproti debutu United States of Horror (2017) je aktuální album ucelenější a zároveň pestřejší – techno beaty tu střídá hardcorová vypalovačka i mluvené slovo básníka Saula Williamse v písni Skinhead. Desku otevírá skladba Nuge Snight, odkazující na výše zmíněného Suge Knighta. „Zněla tak brutálně, že nám připomněla právě Knighta. Všichni se ho báli. Byl jako pitbul. Obrovský pitbul,“ vysvětluje Yeti Bones, o jaký zvuk usilovali.
Přestože se Ho99o9 nepovažují za politickou kapelu, jejich pozice – tedy pozice Afroameričanů hrajících extrémní „bílé“ žánry – politická do jisté míry je. Mimo to ve své tvorbě reagují na systémový rasismus ve Spojených státech. Exemplární je v tomto ohledu píseň Pigs Want Me Dead, která vznikla po policejní vraždě George Floyda a jejíž klip, natočený v prostředí videohry GTA 5, poukazuje na násilnické fantazie i blaxploatační filmy. Ho99o9 připomínají, že jedním ze základů afroamerické identity je – vzhledem k otrokářské a segregační tradici – hněv. „Být černochem v této zemi a být relativně při smyslech znamená být neustále rozčílený (…) Nejde jen o to, co se děje vám osobně, ale o to, co se děje všude kolem a co je provázeno zločinnou lhostejností většiny bílých lidí,“ prohlásil v šedesátých letech americký intelektuál a bojovník za lidská práva James Baldwin. Tento vztek, zdá se, nikam nezmizel.
Autor je publicista.
Ho99o9: Skin. DTA Records 2022.