Vychladlý Fučík

Řada českých hrdinů je známá právě jen u nás. U Julia Fučíka je tomu jinak. Dokládá to již Wikipedie, kde má jeho heslo přes třicet jazykových verzí. Fučíkovu slávu založily úspěšné překlady jeho Reportáže, psané na oprátce (1945). Byla ve světě i zhudebněna. Ilustroval ji třeba Diego Rivera. Mimo to se Fučík objevuje u světových autorů: nobelista Pablo Neruda mu věnoval báseň, proslavil ho Milan Kundera v Žertu (1967) a v Bílé hoře (1986, česky 2004) Jorgeho Semprúna vystupuje Fučík alespoň jako pes. Zatímco my máme před Výstavištěm prázdný sokl, v Berlíně Fučíkův pomník dodnes stojí.

Se světovou šíří ohlasu kontrastuje současná situace v Česku, kde se Fučík z paměti spíše vytrácí. V roce 1995 ještě proběhla kontroverze kolem prvního kritického vydání Reportáže. V roce 2013 byla bez většího zájmu veřejnosti na Olšanských hřbitovech odhalena Fučíkova socha odstraněná z Výstaviště. Mnozí už nevědí, co to byla Fučíkárna. Reportáž se nečte, Fučík se většinou neučí. Objevuje se jen občas ve specifických konstelacích, nejčastěji jako milovník – třeba v seriálu Bohéma (2017). O to překvapivější je jeho loňský návrat ve snímku Okupace. Co tato situace vypovídá o možnostech Fučíka jakožto hrdiny? Ve srovnání s osobnostmi, které hrají významnou roli v české paměti (například Jan Palach či Milada Horáková) Fučík nenabízí prostor pro emocionální identifikaci, a pokud ano, pak většinou v ironickém modu, jak ostatně dokládá i Okupace, kde Fučík posloužil krutě ironické reflexi hrdinství v české identitě.

Vytetovat si Marii

Při práci na fučíkovské výstavě Repor­Tvář (2020) jsme předpokládali, že Fučík je kontroverzní a může vyvolat diskuse. I přes značné kurátorské úsilí se nám to však nepodařilo. Mýlili jsme se?

Vzhledem k malému ohlasu výstavy mě překvapilo, když v létě 2021 rezonovala v Brně odbojářka Marie Kudeříková, která je Fučíkovi podobná nejen vírou v komunismus. Než ji nacisté popravili, napsala ve vězení dopisy, které později vyšly v knize Zlomky života (1961). Stala se typem ideální komunistky, která při výsleších hrdě mlčela a obětovala své mládí lepší budoucnosti. Sochař Pavel Karous se pokusil tento odkaz oživit intervencí u jejího pomníku v Brně od Zdeňka Preclíka. Charakterizoval Kudeříkovou jako „nezpochybnitelnou hrdinku“ a nabídl ji jako symbol k identifikaci: „Naším cílem je, aby si mládež nechávala tetovat její portrét, aby se sprejoval po ulicích a aby se nosila trička s jejím jménem, podobně jako se to děje v Německu s odkazem Sophie Scholl.“ Tato symbolika měla sloužit ke kritice kapitalismu. Vytetoval by si však někdo Fučíka?

Srovnání s Kudeříkovou ukazuje, proč se Fučíkův návrat nedaří. Postava mladé ženy, odbojářky, která se odvážně postavila zlu a navzdory násilí obhájila své postoje až k smrti, lépe koresponduje s trendy v současné paměti. V literatuře i filmech o minulosti dnes převládají ženské postavy, což souvisí nejen s emancipací, ale též s větší emocionalitou a vnímáním historie optikou genderu – muž reprezentuje ideologii a násilí, žena pak oběť dějin. Fučík obdobný potenciál v současné situaci nemá, a tak je povětšinou reflektován s ironickým odstupem. Podobá se v tom jinému českému hrdinovi, Cimrmanovi. I o Fučíkovi se hodně vtipkovalo, přičemž humor vyrůstal z ironické dekonstrukce oficiálního mýtu o dokonalém hrdinství a z kritické reflexe kultotvorby. Obdobně funguje i Cimrman, který však díky své fiktivnosti a komplexnosti může být daleko efektivnějším nástrojem kritické reflexe národní identity než Fučík. Máme se tedy smířit s tím, že hrdina Fučík definitivně vychladl a že se z první scény vzpomínání propadl do depozitáře kulturní paměti?

Reflexivní historizace

Jako odstavený hrdina může Fučík posloužit k reflexi procesů, které formují naše vzpomínání. Můžeme se díky němu pustit do pomyslné archeologie paměti a zkoumat situace, v nichž jeho hrdinství rezonovalo. Po válce úspěch Fučíkovy Reportáže legitimizoval mocenskou pozici KSČ – vydání díla přitom bylo spojeno s kampaní za „správné“ čtení, která kodifikovala postupy při produkci kulturních významů. V šedesátých letech se vůči Fučíkovu kultu vymezovala kritika stalinismu. Posléze vznikla specifická fučíkovská „antilegenda“, jak deziluzivní příběh o Fučíkovi nazvala historička Alena Hájková. Odstranění Fučíka po roce 1989 a kontroverze kolem kritického vydání Reportáže pak ilustrují politiku paměti v době transformace.

Stručný výčet jen několika historických situací, do nichž byl Fučík zapojen, ukazuje potenciál paměťové archeologie. Vyloučený hrdina ovšem nebudí tak prudké kontroverze jako postavy aktuálního panteonu (připomeňme spory, jež v létě 2020 vyvolalo odmítnutí děkana Michala Pullmanna vyvěsit na budově FF UK plakát s portrétem Milady Horákové a nápisem „Zavražděna komunisty“ spojený s kampaní Dekomunizace.cz). Fučík umožňuje reflexivní historizaci, která sice nezaujme tolik lidí, ale zároveň nás nevtáhne do víru emocí a kategorických soudů. Vzniká prostor pro kritický odstup, a tak archeologická sonda může nabídnout důležité poznatky o fungování paměti a roli historie při vytváření současných politických identit.

Fučík jako Palach

Příběh Julia Fučíka a jeho Reportáže je velmi bohatě zdokumentován. Dochovalo se nejen množství dobových pramenů, ale též mnoho poválečných reflexí a rozličných citací a existuje též řada uměleckých reprezentací jeho života a díla. V rámci archeologie paměti je tedy s čím pracovat, neboť nálezy jsou bohaté a obsahují různé časové vrstvy. Lze je využít při práci v širším měřítku, třeba při srovnání různých typů hrdinů v české kulturní paměti. V tomto smyslu může opuštěný hrdina posloužit jako referenční plocha, která při komparaci s hrdiny zapojenými do současného paměťového provozu podpoří reflexivní přístup. Vyzkoušejme si příkladně takové přiložení Fučíka k Janu Palachovi. V prvním plánu je kombinace výbušně nesourodá: Fučík reprezentuje komunismus, Palach vzpouru proti totalitě a občanské pasivitě. V druhém plánu však vystupují překvapivé podobnosti: oba jsou spojováni s mládím, mají vztah ke vzdělání a národní kultuře, jsou ochotni se obětovat za lepší budoucnost, reprezentují nadosobní hodnoty. Srovnání s Palachem ukazuje, že česká kulturní paměť funguje bez ohledu na ideologické konstelace podle určitých obecně platných principů, a zároveň vypovídá o tom, proč se nedaří Fučíka oživit. Jeho místo v kulturní paměti je obsazeno podobným typem hrdiny a vychladlý hrdina je nahlížen s ironickým odstupem: Skutečně byl Fučík mladý? Kdepak, vždyť mu bylo v době psaní Reportáže čtyřicet let! Úsměvný příklad komunistické manipulace! Hrdina nefunguje.

Díky bohaté dokumentaci je však u Fučíka funkční i zaměření na detail. Fučík před válkou často vystupoval na besedách a demonstracích, kde propagoval SSSR a komunismus, za což byl stíhán policií a několikrát obviněn. Při komunikaci s úřady volil efektivní strategii – často měnil místa pobytu a zapíral se, aby mu úřady nemohly doručit soudní obsílky. Existují zprávy policejních agentů, kteří si zoufají nad Fučíkovou vychytralostí, neboť mu nejsou schopni ani po několika dnech sledování bydliště předat obsílku, ačkoliv tam Fučík prokazatelně dochází. S podporou stranických právníků Ivana Sekaniny a Zikmunda Steina formuloval Fučík desítky odvolání, stížností, žádostí o odložení řízení či amnestii. Cíleně využíval všechny dostupné procedury, aby prodloužil soudní řízení. V lednu 1931 řečnil Fučík na komunistické schůzi v hospodě U Černého orla v Kostelci nad Černými lesy. Přítomný agent Kotrouš zaznamenal jeho výrok, že se chystá válka proti SSSR. Fučík byl na základě toho obviněn dle zákona na ochranu republiky z šíření nepravdivých informací. Kombinací různých procedur se mu ovšem dařilo jednání zdržovat, až se v roce 1937 dočkal amnestie. O čem tento exkurs vypovídá? Při detailnějším popisu jednání nutně narazíme na situace, které nekorespondují s mytizovaným obrazem Fučíka coby komunistického hrdiny. Jeho chování vyznívá z etického hlediska problematicky. Neváhal lhát, aby nemusel nastoupit několikadenní trest. V kultické legendě se však takové praskliny zahlazují, aby nerušily a obraz působil jednoznačně. Co když i my dnes nechceme vidět obdobné praskliny na našich hrdinech?

Jaké možnosti nám tedy v pohledu na Fučíka zbývají? Představuje velké téma pro vzdělávání a může posloužit k reflexi fungování paměti, což dnes není málo. Jsme součástí vyhrocených debat o historii a politice, v nichž převládají emoce a neslučitelné postoje. Vychladlý Fučík přitom zprostředkuje řadu situací, které odhalují hlubší mechanismy politiky paměti. Zchladí vášně a vytvoří prostor pro reflexi. Pohled pod povrch podporuje kritický odstup, který dnes rozhodně potřebujeme. A co dělat konkrétně? Třeba číst kritické vydání Reportáže, které obsahuje vynikající studie Františka Janáčka, Vladimíra Macury či Aleny Hájkové a vypráví poučný příběh jedné opuštěné legendy a jejích proměn.

Autor je historik.