Kutám do ubývajícího podhůří šlehačky na vídeňské kávě ve vyhlášené cukrárně na náměstí. Kde jinde si taky podobnou záležitost dopřát než tady, s výhledem na již bývalou hospodu U Járy Pospíšila, kam jsme na literární exkurzi před dvaceti lety, plni důvěry ve vlastní sílu a s nadějí na vítězství nad systémem i nad smrtí, vzali roha před návštěvou památníku Fráni Šrámka. Začíná být zřejmé, které domy už nikdo neopraví a kde to naopak žije. Městečko, do nějž prostřednictvím festivalu českého jazyka, řeči a literatury vstupuje déle než půlstoletí velkoměstský vliv, už by mělo být na intervence zvyklé – a taky že je, odbývá je konstatováním „To víš, Praha“. Přesto byly z Prahy přesazené výstavy v gesci kurátorky galerie Artwall Zuzany Štefkové kupodivu typem zásahu do maloměstského veřejného prostoru, který měl šanci dotknout se i otrlých místních. Vlastenecká klimaagitka s výzvou „změňme hymnu nebo zastavme změnu klimatu“ se na plakátovacích plochách mezi pozvánkami na alternativní letní festivaly, aluzivně humornými názvy revivalových kapel a inzeráty na dobře placený přivýdělek či prodej kuřic vyjímala vlastně daleko příhodněji než na nábřeží pod Letenskými sady. Navíc v kulisách kraje obrozenských revolučních gard, (jako všude jinde) umírajících lesů a širých konvenčně obhospodařovaných lánů… Záznamy přízračných postav v sudetských ruinách Lukáše Houdka zase jako by odjakživa patřily do opuštěné puristické budovy místní hospodářské záložny. A fotky Adama Tománka s postavou, která bezvýsledně hledá stín v rozpáleném městě, posunulo ještě o úroveň výš jejich umístění do výkladů, na jejichž původní funkci – lákat zákazníky – se dávno zapomnělo. Melancholické snahy a zarputilá marnost, tak dobře známá všem maloměstům. Úspěšná umělecká intervence, tj. taková, která dosáhne skutečné změny, se bez citlivosti k tomu, co narušuje, neobejde.