Ilustrace Monika Doležalová
Od tohoto léta se čeká rozhodnutí ve válce mezi Ruskem a Ukrajinou. Mnozí se upínají k srpnu, kdy údajně začne působit technologická převaha zbraní dodaných Ukrajině nad momentální drtivou převahou Ruska. Podobá se to nedávnému očekávání, že Putin něco zásadního řekne 9. května. Vyhlížení změny a zvratu zakrývá nejhorší obavy, které máme s konfliktem spojené. Tou první obavou je, že se konflikt potáhne ještě dlouho a s ním všechny hrůzy, které přináší – a že se jako nejslabší strana projeví Západ, který za konflikt neplatí mrtvými, ale hrozí mu poměrně zásadní omezení jeho pohodlí. Druhá obava vychází z možnosti, že se o konfliktu rozhodne někde úplně jinde než v Rusku, na Ukrajině či na Západě.
Ten druhý strach pojmenoval nedávno historik Timothy Snyder v dlouhém vláknu na twitteru. Rusko podle něho ve svých plánech počítá s hladověním ve „velké části rozvojového světa“ jako s válečnou zbraní, která bude fungovat hned na třech úrovních: připraví ukrajinský stát o příjmy z exportu; způsobí masivní humanitární katastrofu v Asii a v Africe a na ni navazující uprchlickou vlnu v Evropě; a dá příležitost využít tuto katastrofu v propagandě proti Ukrajině.
Ve Snyderově tweetu hrál významnou roli Stalin a Hitler, stejně jako ruská politika paměti v 21. století, která popíráním Stalinových zločinů podle Snydera připravila půdu pro další lidmi způsobený hladomor, tentokrát Putinův. Mnohem méně se zde psalo o potravinách v částech planety, jež Snyder stále ještě označuje jako „rozvojový svět“. Fakta přitom nepopírají, že Putin skutečně možná má plán na vyvolání hladu a navazující uprchlické krize. Poskytují ale mnohem jasnější obrázek toho, jak by taková krize mohla vypadat – a jak by se jí dalo zabránit.
Například organizace Development Reimagined varuje před tím, že africké země jsou v debatách o válce na Ukrajině zpodobňovány jen jako „bezmocné oběti důsledků války, které budou trpět kvůli omezeným vývozům z Ukrajiny a Ruska“. Ano, Ukrajina vyváží patnáct procent obilí a Rusko třináct procent hnojiv, ale africké země dohromady produkují jedenáct procent zemědělských hnojiv. Analýza však především varuje před homogenizací kontinentu – jednotlivé africké země mají velmi odlišné podmínky a velmi odlišné problémy. Ukrajina je koneckonců zodpovědná jen za tři procenta zemědělského dovozu do Afriky a devadesát procent z těchto tří procent směřuje do pěti zemí: Egypta, Maroka, Tuniska, Libye a Etiopie.
To ovšem neznamená, že válka na Ukrajině nepředstavuje pro Afriku zásadní ohrožení. Jak upozorňuje World Food Programme (WFP), důsledky války se přidávají k dopadům covidu a klimatické krize. Vcelku ohrožují hladem o desítky milionů lidí víc než před pár lety a hlad přitom nemusí vést „jen“ k hladovým bouřím se stovkami mrtvých či k proudům uprchlíků. WFP připomíná, že v Sýrii, Jemenu a Libyi přispěl hlad k dlouhotrvajícím válečným konfliktům – které pak v začarovaném kruhu udržují hladovění.
Problém nicméně není hlavně nedostatek potravin, ale jejich cena. Obilné potraviny se kvůli válce a nedostatku zdraží a stanou se nedostupnými pro chudší vrstvy obyvatel, odhadem až pro tři sta padesát milionů. Jak varují WFP a Organizace pro výživu a zemědělství při OSN ve společné zprávě Hunger Hotspots, situace je letos horší, než byla na konci nulté dekády, kdy hlad patřil ke klíčovým spouštěčům bouří arabského jara. Navrhují konkrétní opatření adekvátní té které zemi – jednou je to potravinová pomoc, jednou zacílená podpora místnímu těžce zkoušenému zemědělství. Má-li být úspěšná, pak si v úhrnu tato pomoc vyžádá desítky miliard dolarů, což je jistě hodně peněz. Ve srovnání se západními investicemi do zbrojního průmyslu i se zachráněnými životy to ale není mnoho.
Hrozící hlad je jistě do značné míry výsledkem Putinovy válečné agrese. Neměli bychom se ale fixovat na démona z Kremlu (a jeho údajné historické předchůdce) a zapomínat na naši vlastní odpovědnost. Ta nesouvisí jenom s možností, a tedy také povinností intervenovat do nastupující katastrofy. Souvisí také s tím, že Putinova válka vstupuje do situace už tak ovlivněné klimatickou krizí. A rovněž s tím, že Evropa dala jasně najevo svůj děs z barevných uprchlíků, a tak Lukašenkovi a Putinovi ukázala, že brát si uprchlíky jako rukojmí a zacházet s nimi jako s válečnou zbraní bude fungovat.
Potravinová krize tak bude silnou zkouškou. Pokud skončí katastrofami, hladem a válkami, nebude to jen vina Vladimira Putina, ale také naše. Pokud v této zkoušce neuspějeme, bude to po vakcinačním nacionalismu bohatých zemí, přehlížení klimatické krize a mnoha jiných neúspěších další vzkaz bohatých zemí těm chudým: Vaše životy mají menší hodnotu než ty naše.
Jestliže svým chováním soustavně předáváme obyvatelům chudších zemí tuto zprávu, těžko se můžeme divit, že nezaujímají v otázce Ukrajiny stejné stanovisko jako Západ, a spíš se udiveně ptají, odkdy že Západu vlastně vadí válečná agrese: od chvíle, kdy se týká bílých a odehrává se v Evropě?
Autor je politolog a publicista.