Co má umělecká tvorba společného s užitkovou manuální prací? Tak zní jedna z mnoha otázek, které si v záznamech z téměř čtyřtýdenní instalace výstavy Napříč ve zlínské galerii Kabinet T klade Patrik Pelikán. Forma stavebního deníku mu slouží nejen k dokumentaci pracovních postupů a použitých materiálů, ale také k reflexi denního stereotypu, pracovního zaujetí a disciplíny nebo pochybností při realizaci „stavby“.
V PONDĚLÍ před odjezdem zmatené zakreslování příčky a kótování orientačních bodů. Celou dobu nechuť vymýšlet jakýkoli tvar příčky. Také proto jsem chtěl od začátku jednoduchou diagonálu, ta se ovšem po usazení do modelu vypružila do křivky. Proč by ne? O to urputněji chci zachovat tvar vzniklé křivky přesně tak, jak se vzpříčila v modelu.
Mezi kótováním a balením jsem se uklidňoval děrováním sádrového obrazu, samozřejmě podle připravené pauzy. Monotónní a zdlouhavá činnost je narkotická, a navíc budí dojem práce, tudíž si ji nepotřebuji dál zdůvodňovat. Vymýšlení je těžkopádné, ale nemyslet mi nejde. Ještěže jsou zde šablony, pauzy, pravítka a zdi.
Vlakem do Zlína jedu ověšený jako osel – vozík, batoh a obraz. Během odjezdu přituhlo. Spousta sněhu, až se práší a jiskří na kolejích. Za jízdy přepočítávám z měřítka do reálu kóty – pomocné body pro zakreslení půdorysu příčky v galerii. Tím by práce měla začít, a přesto jsem si tuto přípravu nechal až na konec. Nemůžu …
