Vezmi mě domů

Juan se kvůli pohřbu otce vrací po letech z Edinburghu do svého rodiště na španělský venkov. Pohodlný život vyrvaný z kořenů nevratně naruší lavina vzpomínek i konfrontace s rodinou, která pohřbívá otce a o niž je třeba se postarat.

Juan stiskne železnou kliku a zatlačí do dveří. Z domu vychází zvláštní vůně, kterou člověk vnímá jedině tehdy, je­-li dlouho pryč a vnější svět mezitím stačil občerstvit ten vnitřní. Pach chlácholivého a neopakovatelného času. Trénovaný nos by řekl, že se tady po desetiletí vařil květák. Je tu – nebo možná byl – krb na dříví, naftalín ve skříních, nasolené maso ze zabijačky zavěšené na trámu, paprikové klobásy, z nichž odkapává tuk na plechovou misku. Tady se pralo prádlo mýdlem podomácku vyrobeným z louhu a použitého oleje. Litry čpavkové vody za ta léta vyhubily bakterie. Stopové pozůstatky dětských výkalů, jež nějaká žena odstranila z bavlněných plenek, které pak vyprala, vyždímala a pověsila na dvorku. Je tu cítit prastarý zápach zaječí pracky zapadlé za skříní. Zbytky kysličníku, který vycpávači zvířat používají k bělení lebečních kostí. Do tohoto domu se mořské plody dostanou jen o Vánocích a k nejvyšší kvalitě obvykle mívávají daleko. Čpí to tu potem, zamaštěnýma …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě