Jak to vypadá, když se dá nacionálně-katolický kýč dohromady s kýčem motoristickým? V úterý 26. července byl v Chorvatsku za účasti politiků, kléru, celebrit a folklorních souborů otevřen dálniční Pelješacký most, který za převážně unijní peníze postavila čínská korporace. Oslavné písně se objevovaly už v předstihu – v jedné z nich například sbor Pro Musica zpívá, že „modrá nebeská sféra otevírá okna,/ pod ní jeden národ, pod ní jedno moře“. Stavbě, do které byl zabudován růženec, požehnal dubrovnický biskup, podle nějž jde o dílo „naděje, lásky a víry“. Nikoli, jde o dílo trojjediné hlouposti. Dva a půl kilometru dlouhý most spojuje dubrovnickou exklávu se zbytkem Chorvatska – a vznikl vlastně jen kvůli tomu, že několik kilometrů pobřeží kvůli mocenským třenicím z konce 17. století připadlo Osmanské říši a dnes patří Bosně a Hercegovině. Zřejmě je snazší utopit v moři 70 tisíc kubíků betonu a 420 milionů eur než se dohodnout se sousedem, s nímž země donedávna tvořila jeden stát. Intenzitu provozu by tu přitom zvládla obyčejná silnice. Mimochodem, Chorvatsko od získání nezávislosti v devadesátých letech v podstatě nedělá nic jiného, než že staví dálnice – v přepočtu na počet obyvatel už má nejhustší dálniční síť v EU. A vlaky ze Záhřebu do Rijeky, Splitu nebo Osijeku se přitom plouží po jednokolejkách jednou až třikrát denně, nemluvě o Sarajevu nebo Bělehradu, kam se vlakem z Chorvatska nedostanete vůbec. „Sen generací se stává skutečností,“ hlásil v titulku z přímého přenosu z otevření mostu zpravodajský portál 24sata. Rád bych věřil, že je to sen jen jedné generace: té odcházející.