Nic skutečného nepřichází

Martin Trdla ve svých básních provádí chirurgické řezy strastmi obyvatel prvního světa, v němž je všechno k uzoufání snadné. Místo světového míru si lidé přejí dva plátky tlačenky, mléko a strdí je tu „zakleté do buranského betonu“ a čím dál zřetelněji se naplňuje „děsivé proroctví,/ že budeš muset žít/ stejně jako dřív“.

Pentimenti

Být mladý umí každý blbec.

 

Ale zestárnout dozlatova

a nepokazit si to

ani krůpějí slova,

to chce chrabrost.

 

Závěr

Poslední, co spatříš,

bude holubinec,

lupy na svetru,

snad vajgl.

 

Anebo si stále myslíš,

že ze všech těch semen plytkosti

vypučí třešeň?

 

Dialog

Po sedmnácti letech oslav

částečně správných odpovědí

u maturitní zkoušky

si povšiml, že vedle něj

vypučela nová generace.

 

Zatím jim říká

nějaký mladý čuráci.

 

Utažené opasky

Odhazujeme oči,

zakopáváme uši.

 

Ale huby,

huby si bedlivě rafinujeme lihem.

 

Aby byly přichystané vysvětlovat,

že jsme přece měli rodinu, super šéfa,

stravenky

a skvělý úrok na hypotéce.

 

Indián

Je jedno,

jak se skutečně jmenuješ,

čím ses vyučil,

co jsi cestou sem prožil,

našel a poztrácel.

 

Pro ně navždy budeš Ten,

co se ve druhé třídě

posral …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si A2 v elektronické podobě