Festivalový headliner Flume je jedním z klíčových jmen současné taneční hudby – ať už jde o věhlas nebo o novátorství. U málokoho se pomyslná hranice mezi mainstreamem a undergroundem stírá tak jako v tvorbě australského producenta, který letos vydal třetí album – Palaces.
„Flume je v Austrálii větší než Justin Bieber,“ vzpomínal v nedávném rozhovoru americký rapper Vince Staples na australské turné v roce 2016, kdy společně s producentkou Sophie předskakoval právě Flumeovi. Staplesova slova nejsou ani trochu přehnaná. Flume se ve své rodné zemi těší popularitě, jaké jinde ve světě zpravidla dosahují pouze ty neslavnější popové a rapové hvězdy. Fenomén jeho masové obliby je o to zajímavější, že jeho tvorba rozhodně nespadá do kategorie prvoplánových tanečních hitů. Svým zvukem, založeným na kombinaci ravové euforie, dezorientovaných dropů a masivních distorzí, spíše inklinuje ke klubovému undergroundu. Jeho emblematický sound inspiroval generaci současných beatmakerů a pronikl už i do komerční sféry, takže ho dnes uslyšíte i v reklamách na auta, sprchové gely nebo cereálie.
Začalo to vločkami
Harley Edward Streten, jak zní Flumeovo občanské jméno, se ostatně k hudbě dostal právě díky ovesným vločkám. V jedenácti letech totiž začal poprvé tvořit beaty na jednoduchém hudebním softwaru, který našel přiložený k balení cereálních granulí značky Kelloggs Nutri-Grain. V roce 2010, ve svých osmnácti letech, publikoval první, poměrně přímočaré housové tracky – tehdy ještě pod pseudonymem HEDS, odkazujícím k jeho iniciálám. Rok nato už se do soutěže pro začínající producenty pořádané australským labelem Future Classic přihlásil jako Flume, pod jménem inspirovaným skladbou americké skupiny Bon Iver. Track Sleepless nakonec obsadil druhé místo, což vedlo k vydání stejnojmenného debutového EP. Jde o perfektní ukázku Flumeova raného zvuku, se kterým postupně prorazil na velká pódia po celém světě: je zde houpavý rytmus někde mezi hip hopem a housem, místy nasekané a většinou vysoce posazené popové vokály i víceméně klasická písňová struktura směřující k toužebně vyhlíženému dropu, kdy se do taktu přidají beaty podpořené syntetickými distorzemi.
Tento charakteristický prvek Flumeovy tvorby se později stal základem epigonského stylu přezdívaného „Flume drop“, na němž se kolem poloviny minulé dekády vezla značná část žánrových tvůrců na soundcloudu. Na rozdíl od klimaxu u dřívějšího dubstepu, později překřtěného na EDM, nešlo v případě Flumeova dropu ani tak o uvolnění kumulovaného napětí v energické smršti, jako spíš o snahu završit „vibe“ skladby a dosáhnout satisfakce ze sloučení všech jejích nosných částí. Zatímco jinde drop působil jako maskulinně neurvalá a zároveň nevyhnutelná „výhybka“ z trajektorie tracku, zde skladbu scelil jako hojivá náplast.
Tuto taktiku, která k jeho melodickým bangerům přitáhla široké publikum, Flume uplatnil na eponymním debutovém albu z roku 2012. Spíše shodou náhod než díky cílené snaze se ocitl v čele nesourodého pelotonu klubových producentů, jejichž styl začne být brzy označován souhrnným termínem future bass. Mezi průkopníky tohoto beatového maximalismu bývají tradičně řazena jména jako Hudson Mohawke, Rustie nebo Cashmere Cat. Opravdovým průlomem byl však až Flumův remix skladby You & Me od Disclosure, který nový zvuk do značné míry definoval.
Osudové setkání
Když Flume vydal své druhé album Skin (2016), patřil už mezi elitní klubové tvůrce. Za desku, na níž hostovala plejáda interpretů od veteránů Becka nebo Raekwona přes aktuální rapové hvězdy typu Vica Mensy či Vince Staplese až po popové písničkáře nejmladší generace, k níž tehdy patřili Tove Lo, AlunaGeorge nebo Kučka, obdržel Grammy pro nejlepší elektronické album. Tehdy vyjel na celosvětové turné, produkoval pro hvězdy formátu Lorde nebo DJ Snakea a zařadil se mezi komerčně nejúspěšnější australské hudebníky. Přesto jeho často napodobovaný rukopis brzy doznal poměrně zásadních změn. Způsobila to především již zmíněná Sophie, skotská průkopnice elastického hyperpopu, která před svou tragickou smrtí v roce 2021 stihla obrátit svět klubové hudby vzhůru nohama.
Sophie se společně s Flumem podílela na produkci Staplesovy desky Big Fish Theory (2017), především na hitu Yeah Right, a Flumeovi setkání s touto klubovou experimentátorkou evidentně změnilo pohled na hudbu a přimělo ho přeskládat svůj dosavadní sonický arzenál. Ve své politice dropů se už dříve spoléhal na hraniční syntetické kolísání, nyní však začaly divoké distorze dominovat. V plné míře se to projevilo na mixtapu Hi This Is Flume (2019), kde australský producent vzdává Sophie hold hutným remixem jejího tracku Is It Cold in the Water a svou novou inkarnaci promítá i do ostatních tracků, zatímco Flumeův dvorní vizuální umělec Jonathan Zawada k jeho nově nalezené flow vytvořil postinternetový výtvarný kontrapunkt.
Dost prostoru pro změnu
S novou polohou se Flume zatím stihl zcela sžít a jeho deska Palaces, která vyšla koncem letošního května, je tak zprávou o jeho dokonané proměně v monstrum chrlící basové bangery monumentálních proporcí. Tuto metamorfózu Flume prodělal v ústraní během globální pandemie. Některé z nevratných změn, jimiž prošel jeho rukopis, odhaloval už pilotní singl Say Nothing. Aktuální sonické inklinace ale můžeme zcela zhodnotit až díky albu – ať už v úvodní trancové ódě Highest Building, nahrané s Oklou, v tracku Sirens, který za přispění Caroline Polachek a Dannyho L Harlea vzývá PC Music, nebo v rustieovsky eskapistické skladbě Escape, vytvořené ve spolupráci s Kučkou a Quiet Bisonem.
Na pionýra Rustieho, který se po psychických problémech v roce 2015 stáhl do ústraní, zde nešlo nevzpomenout. Stejně jako jeho předposlední – a poslední studiová – deska Green Language (2014) je i Flumeovo aktuální album inspirováno zvuky i pestrostí exotického ptactva a zároveň se jedná o sbírku poměrně nesourodých skladeb. Navzdory klipům z dílny Jonathana Zawady není v náznacích předkládaný příběh o úpadku přírody a stále větším důrazu na profit nijak zásadní. Podobný si dnes vyslechneme leckde. Mnohem důležitější je fakt, že navzdory dobrovolným i tragickým odchodům čelných tahounů „neoneonového“ zvuku tu stále zůstává jeho respektovaný reprezentant, který navíc září tolika jasnými barvami, že ho jednoduše nelze přehlédnout. Ve Flumeově tvorbě přitom zůstává stále dost prostoru na překvapivou změnu směru – jakou je třeba hořkosladký závěr poslední skladby, balady Palaces se zpěvem Damona Albarna z britpopových Blur.
Autor je publicista.
Flume: Palaces. Future Classics 2022.